LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Zázrak v Chříči

Před rokem

Marek Vajchr: Jména příběhu, 2016.
 

Roku 1725, kdy byla v Čisté vztyčena Nepomukova statue, došlo v domě Františka Tobiášovského, obročního na Chříči, k neobyčejným událostem. Bezmála čtyřicet let po zjevení „krvácejícího obrazu“ Panny Marie a dalších znepokojivých úkazech na petrovickém návrší, jejichž svědci byli od 12. srpna 1688 vyslýcháni na Chříči, spatří několik obyvatel chříčského zámku krvácet obraz zavěšený na jedné z jeho stěn. Na rozdíl od petrovických úkazů šlo o „hmatatelný“ obraz, plátno či spíše dřevěnou desku se zpodobněním polopostavy zmučeného Spasitele, tedy o výtvor ikonografického typu, nazývaného podle slov, která Pilát pronesl k davu, před nějž nechal předvést ztýraného Krista: Ecce homo.

Obrazy Ecce homo byly určeny především k „privátní meditaci nad Kristovým utrpením“. Můžeme je pokládat za typický projev barokní religiozity, kdy se znázornění svatého těla, nesoucího na sobě „zápis“ o podstoupeném utrpení, mělo stát prostřednictvím extrémně zjitřených emocí podnětem k niterné meditaci. Zbožné představy, „vnitřní obrazy“ přemítající mysli, se tak měly opírat o „veskrze konkrétní vize reálného, fyzického a materiálního těla z masa a krve“, které „tělesnou mapou“ svého utrpení „vyprávělo příběh“ o smyslu podstoupené oběti. Extrémním dokladem tohoto „návodného prociťování“ obrazů jsou dobové meditativní příručky, jejichž pasáže dnes mohou svou expresivitou a nekonečnými „účetními seznamy“ stupňovaného utrpení působit jako hyperbolizované sadistické projekce. Je ale otázka, zda a do jaké míry byly takto vyhrocené techniky adorace přijímány a praktikovány běžnými věřícími. Myslím, že věřící mohl s obrazem typu Ecce homo navázat bezprostřední kontakt a jeho city i mysl mohly být jeho působením silně zasaženy, aniž by před ním musel jitřit svou imaginaci přemrštěnými představami o tisícovkách uštědřených ran a bezpočtu prolitých krůpějí Kristovy krve; v dalším výkladu se svůj názor pokusím doložit nalezenými archivními dokumenty.

Na tomto místě se hodí připomenout obecnější otázku, nakolik hodnověrné jsou naše pokusy přiblížit se pochopení „barokní zbožnosti“, pokud je opíráme o dobové normativní texty, které předpisují, jak by se věřící měli chovat a co by měli cítit (například před uctívaným obrazem), avšak neposkytují žádnou spolehlivou výpověď o tom, co věřící doopravdy cítili a prožívali. Pokusím se na základě jednoho souboru archivních dokumentů ukázat, že vztah věřících k obrazu Ecce homo nabýval rozmanité podoby, vcelku ale „věcnější“ a méně spektakulární, než jak se to jeví na základě dobových příruček či vyhrocených osvícenských kritik „tmářské“, „pověrečné“ a „přemrštěné“ barokní zbožnosti.

(km)