Zahlédnout světlo, které se line zevnitř
Před 4 lety
Robert Holdstock: Hloubení, 2017.
Koutkem oka zahlédl, jak se v podrostu někdo nebo něco nenápadně pohybuje. Polekaně se otočil, ale v lese se nic nehýbalo a on nic neslyšel. A pak se to stalo znovu: jakýsi záchvěv napravo od něj, který zmizel, jakmile se tím směrem podíval.
„Kdo je tam?“ zavolal nervózně. Ale nebylo tam nic než ticho a střídání světel a stínů.
Tím začaly jeho sny za bílého dne.
[…]
Měl potíže rozeznat, co vidí. Připadal si, jako by koutkem oka sledoval pohyby lidí a zvířat za úzkou tabulí skla, které silně deformovalo obraz. Čím víc se soustředil, tím víc si uvědomoval, že to skutečně jsou lidské postavy, mihotavé a rozmazané jako v horkém vzduchu. Občas přišly blízko a vypadalo to, jako by se na něj přes to sklo dívaly. Někdy se pohybovaly až moc rychle. Tváře se míhaly jeho vědomím v mžiku, jednou to byl vousatý muž, který vedl dva obrovské koně, jindy mladík v dlouhých modrých kalhotách, který si bujaře zpíval, pak třeba žena s kápí na hlavě, která zaváhala a šla dál a z jejího letmého pohledu se daly vyčíst smyslnost a zvědavost. Mýtina se rozechvěla novou rezonancí, napětí bylo cítit v každém listu, šepot v každé větvi. Věděl, že je pozorován, a cítil, jak se mu do žil rozbíhá adrenalin a jak mu na krku naskakuje husí kůže. Byl nervózní, instinktivně reagoval na neviděnou hrozbu. Vlezl si do přístřešku, schoulil se tam a vyhlížel ven na mýtinu, ústa vyschlá očekáváním. Když zavřel oči, měl klid, změť postav a pocit pohybu byly ty tam. Ptačí zpěv však byl stále neodbytnější. Když se zaposlouchal pozorněji, uvědomil si, že křik a volání z korun stromů jsou jiné, než mají být, že se mu posmívají, dobírají si ho. Nenadálé rány a výkřiky z hloubi lesa ho překvapovaly a děsily. Když se přiblížil večer, vytáhl jeden ze silných kůlů, které tvořily bok jeho úkrytu, a nožem na něm udělal hrot. Rozhrábl oheň. Žhavé uhlíky vylétly k obloze a ozářily přízraky, které se jakoby vznášely těsně za hranicí neviditelnosti a shlížely na něj odtamtud.
Začal slyšet nesrozumitelné zvuky a po chvíli v nich rozpoznal hlasy, mumlání jazyků, smích a výkřiky cizinců, ale slova nedávala smysl, byly to jen nezřetelné zvuky, sílící a utichající jako šplouchání o neznámý břeh.
(rh)
