Z manuálů i letopisů
Před 9 lety
Excelsior, gentlemani! Uspořádali Michael Bronec a Martin
Stručovský, 2014.
Acidograph (Tobiáš Smolík: Poslední zakázka pana Christophera Davise)
Acidograph byl podoben psacímu stroji, ovšem namísto papíru měl za
klávesnicí rámeček s třiceti skleněnými baňkami naplněnými kyselinou.
Ty pak byly označeny příslušným písmenem či interpunkčním znaménkem.
Policista zasedl ke stolku, vyťukal kontaktní kód a v nejbližší stanici
spojené svazkem drátů, vedených pod zemí, operační strážník již
přejímal zprávu o Davisově úniku. Co stisknutí klávesy, to elektrický
výboj, který veden jedním z drátů způsobil elektrolytickou reakci
doprovozenou bublinkami v příslušné baňce u acidographu adresáta.
Zpráva o pronásledovaném byla podána pozoruhodně rychle. Inu, pokud jde
o předávání práce ostatním, policie dokáže být velice pohotová.
Říjnová pětka (Tomáš Bandžuch: Konec věku páry)
Pop vzdychl a poklepal prsty na okno vapormobilu: „Slyšel jste někdy o mučednících pátého října?“
Melikov zavrtěl hlavou.
„Tady v Čechách je zná každé malé dítě. Frič, Kotík, Arbes, Neruda, Černý. Poté, co po bitvě u Hradce Králové vyhlásila Prusku válku i Francie, se Rakušanům podařilo dobýt zpátky značnou část Čech a úřady začaly vyšetřovat několik chabých pokusů o vyhlášení nezávislosti, které se tu během pruské okupace vyskytly. Na to konto pak bylo zatčeno několik prominentních českých politiků a novinářů. Jednak jako odstrašující příklad, jednak jako rukojmí. A pro jistotu byli převezeni co nejdál od potenciálního bojiště – konkrétně do Uher. Jenže tam došlo v létě sedmašedesátého po prohrané bitvě u Würzburgu ke vzpouře a vyhlášení stanného práva. Což znamenalo popravy. A tak zákonitě nakonec muselo dojít i na tu pětici Čechů, se kterou nikdo při vyhlašování stanného práva nepočítal. V momentě, kdy Komárno, kde byli drženi, oblehlo maďarské povstalecké vojsko, nechal velitel pevnosti všechny zajatce včetně nich popravit.“
(rh)
