Vlasta Horák v rolls-roycu
Před 9 lety
Alžběta Dvořáková
Norský bohemista Terje B. Englund ve své knize The Czechs in a Nutshell (Češi v kostce) pasuje češtinu na rolls-royce mezi slovanskými jazyky. Chválí nejen její bohatost, ale také přesnost, tedy možnost Čecha předat velké množství informací v krátké promluvě.
Čeština dosahuje této přesnosti samozřejmě různými prostředky, ale jeden z nich je, podobně jako v případě dalších slovanských jazyků, hned na první pohled velmi efektivní – gramatický rod. Díky gramatickému rodu nemusí například překladatel, který převádí český text do angličtiny (na rozdíl od svého kolegy, co právě překládá z angličtiny do češtiny), zadávat do vyhledávače jména lidí, jejichž pohlavím si není jistý.
Studentům češtiny z anglického jazykového prostředí nabídla už před lety pomocnou ruku při zdolávání této jazykové překážky Lída Holá, autorka učebnice češtiny pro cizince Czech Step by Step (Česky krok za krokem), která tyto odvážlivce elegantně převádí přes úskalí gramatického rodu pomocí svého originálního barevného kódování. Některé z těchto studentů zkušená lektorka možná zachránila i před smrtí, uvěříme-li Englundově poznámce, že „cizinec, který se tento jazyk pokouší naučit, může mít i nutkání spáchat sebevraždu“.
Všichni tito přišedší manželé a manželky, manažeři a misionáři studují českou gramatiku ze zmíněných učebnic vybaveni čtveřicí barevných fixů a postupně se přitom smiřují s nepříjemnou skutečností, že i fix nebo fixa (jak by asi řekla většina českých dětí) mají nějaký mluvnický rod. Studentky si na závěr kurzu obvykle zkusí připojit ke svému příjmení ženskou koncovku – Brown-ová nebo Heller-ová.
Naprosto opačně postupují rodilé Češky, které odhazují ženské koncovky jako roztrhané punčochy a používají své příjmení v mužském tvaru. Pro toto jejich rozhodnutí může jistě existovat i řada dobrých důvodů, například život v cizině nebo fakt, že třeba některá asijská či maďarská jména (Iwashita, Cséfalvay, Škultéty…) by s českou koncovkou asi nejen podstatně hůře zněla, ale především přidělávala svým nositelkám rozkročeným mezi dvěma kulturami spoustu zbytečných starostí.
Proč se ale Vlasta z Polabí, která se vdala za Čecha jak poleno a která se na cesty vydává jen o prázdninách, po svatbě rozhodne, že se z ní bezpodmínečně musí stát Vlasta Horák? „Kromě snahy být za každou cenu originální v tom lze opravdu stěží něco spatřovat,“ říká (v komentáři k nesklonnému jménu Kaplický) Karel Oliva, ředitel Ústavu pro jazyk český. Pisatelka tohoto fejtónku nyní ovšem překvapeně sleduje, jak přibývá nositelek mužských tvarů příjmení i v řadách nepochybně velmi přemýšlivých žen. V jejich konání lze proto dozajista spatřovat i určitou poťouchlost, neodolatelnou chuť ulomit ze zvědavosti jazykovému rolls-roycu zdánlivě přebytečnou páčku a pak pobaveně sledovat, co na to řeknou ostatní řidiči.
Zastáncům přechylování ženských příjmení v češtině, starého nejméně pět set let, tedy bohužel zřejmě nezbývá než pevně doufat, že tyto poťouchlejší jazykové řidičky chuť na podobné „klukoviny“ hodně rychle přejde.
Malá hádanka na závěr: „Clinton miluje zmrzlinu!“ Hillary, nebo Bill?