LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

V Londýně se čaroděj neztratí

Před rokem ·· Radek Hochmal

Literární bašta recenzuje knihu Řeky Londýna od Bena Aaronovitche
 

Zdánlivě obyčejná, byť brutální vražda baseballovou pálkou v ulicích Londýna se od jiných liší dvěma maličkostmi. Ačkoli bylo v okolí několik desítek monitorovacích kamer, útočník z místa činu doslova zmizel. A jediným věrohodným svědkem je sto let mrtvý pouliční umělec, toho času průhledný jako otevřené okno. Detektiv Peter Grant brzo začne pochybovat, že všechny zločiny lze racionálně vysvětlit, zjistí, že Temže může být stejně skutečná a na pohled lidská jako anglická královna, a stane se i nedobrovolným hercem v jedné krvavé jarmareční hře, ze které rozhodně nemusí vyváznout šťastně a s morálním ponaučením.

Vyprávění o kouzelnickém učni v řadách současného britského policejního sboru může vyznívat a částečně i vyznívá jako klišé, a kdyby zůstalo jen u něj, asi by ode mě kniha sklidila jen kritiku, naštěstí ovšem autor Řek Londýna přichází se dvěma zajímavějšími dějovými liniemi – propracovanou sugestivní mytologií londýnského vodstva a momentem, kdy se skutečný případ protne s dějem staré divadelní hry nebo, chcete-li, kramářské písně.

Příběh inspektora Nightingala, pravděpodobně posledního čaroděje na světě, a jeho žáka, nováčka policejního sboru, je opravdu tuctový a neinvenční, srovnání s Harry Potterem, které je v podobě kulaté reklamní bubliny násilně deklamováno už na obálce („Co by se dělo, kdyby dospělý Harry Potter začal pracovat u policie.“ – Diana Gabaldonová), je nesmyslné, rozhodně není na místě a jde jen a jen o reklamní tahák. Názor paní Gabaldonové, ať už je to kdokoli, mě nezajímá, proto téma chvalozpěvů na obálkách knih od jiných autorů žánru nebo literárních kritiků pomiňme a soustřeďme se raději na zločiny, jež musí vyšetřit detektiv Grant. Kromě vraždy mu totiž do jurisdikce přibudou i spory metafyzických bytostí, o jejichž existenci dosud neměl ani páru. Matka Temže se škorpí s Otcem Temže a i celá řada dalších říček, pramenů a fontán má k tomuto sporu co říct. Personifikování živlů a poodkrývání světa skrytých magických bytostí slouží Aaronovitchovi nejen k budování děje, ale také k mnohdy až vyčerpávajícímu popisu londýnských čtvrtí, památek, interiérů domů a architektury. Jako máte třeba u mnohých sci-fi jasnou představu o tom, že se jejich autor musel alespoň částečně angažovat jako vědec (fyzik, chemik, biolog), tak zde Aaronovitche podezírám, že se kromě literatury živí taky jako architekt. Řeky, byť městská fantasy, totiž opravdu trpí na přemíru prostoru věnovanému místopisu Londýna, a čtenář se tak začne brzy nudit; ačkoliv nepopírám, že jsou některé místopisné pasáže do děje vkloubeny docela nenásilně a vynalézavě. Například když sebevražednice vyjmenovává všechny mosty, ze kterých chtěla skočit, a důvody, proč to nešlo. (Když se na vás dívá socha královny Viktorie, jak byste mohli hupnout, že?)

Mytologie vodních toků poskytuje příběhu pevnou půdu pod nohama, kniha vás ovšem naplno vtáhne až tehdy, jakmile si uvědomíte, že vrah kopíruje děj oné krvavé makabrózní jarmareční taškařice, a do příběhu se vloží zneuznaný zavražděný herec Henry Pyke a především pan Punch – ztělesněná zášť, šaškovské lotrovství a démon pomsty, jedna z hlavních postav původní hry. Troufám si říct, že tenhle nápad by sám o sobě vystačil na celý román, který by se tak obešel beze všech řek a vlastně i bez magie.

Aaronovitch podle mě neumí správně volit mezi možnostmi posouvat děj dialogem a vyprávěním. Až nečekaně často jsem se přistihl při tom, že bych rád zdlouhavý popis okořenil špetkou rozhovoru, a jinde naopak odstranil některá nepatřičná krátká, mnohdy i jednoslovná zvolání, která narušila plynulost vyprávění. Co ovšem textu nechybí, je typicky britská poetika sarkasmu, břitkého humoru, „čajíčkového“ flegmatismu a konstatování zjevného. Očekával jsem to nejhorší a nebyl jsem zklamaný – toť typický Peter Grant.

Na nejlepší fantasy román roku, jak knihu ohodnotila Akademie science fiction, fantasy a hororu (SFFH), bych to neviděl, na to jsem u „londýnského bedekru“ až příliš často zíval, ale neotřelá divadelní zápletka a propracovaná vodní mytologie mě zaujala a na pokračování s názvem Měsíc nad Soho, které slibuje podmanivou jazzovou atmosféru a rovněž nedávno vyšlo v nakladatelství Argo, se rád podívám.


 

Ben Aaronovitch

Řeky Londýna

Přeložil Milan Žáček.

Vydalo Argo, Praha 2015,

275 stran.

Úryvek z knihy