Utíkej, Káčo, utíkej
Před 9 lety
Jeff VanderMeer: Anihilace, 2015.
Rozběhla jsem se. Překvapilo mě, jak rychle jsem schopná běžet – ještě nikdy v životě jsem takovou rychlost nevyvinula. Černým tunelem mezi rákosím, které mě škrábalo, ale mně to bylo jedno. Přesvědčovala jsem ten jas, aby mě popohnal dopředu. Abych to zvíře předběhla, než mi odřízne cestu. Cítila jsem dunivé vibrace, které kolem sebe šíří, slyšela jsem praskot rákosí pod jeho nohama a do jeho sténání se vloudil jakýsi nedočkavý, pátravý tón, z jehož naléhavosti se mi svíral žaludek.
Tmou se pohybovalo něco, co ke mně mířilo zleva a působilo to dojmem velké váhy. Zahlédla jsem náznak zmučené bledé tváře a mohutného, těžkého těla za ní. Řítilo se to k bodu přede mnou a já jsem neměla jinou možnost než mu to dovolit. Sama jsem pádila, co mi nohy stačily, ke stejnému místu, abych tam byla dřív.
Ale ten tvor se blížil rychle, příliš rychle. Poznala jsem, že to nestihnu, nemůžu to stihnout, pod tímto úhlem prostě ne.
A pak jsem dorazila k průsečíku našich drah. Zdálo se mi, že jsem na boku ucítila horký dech toho tvora, a v běhu jsem ucukla. V dalším okamžiku jsem měla cestu před sebou volnou a z míst těsně za sebou jsem zaslechla pronikavý nářek. Zároveň se dostavil pocit, že prostor, vzduch téměř hned za mnou se najednou vyplnil, a zvuk, jak se něco mohutného snaží zabrzdit, změnit směr, ale vlastní hybností je stahováno do rákosí na opačné straně pěšiny.
Neohlédla jsem se. Běžela jsem dál.
(mb)
