LITERÁRNÍ BAŠTA

Protáhla se mezerou mezi borovicemi a vyšla na mýtinu, ke břehu řeky. Když spatřila ukřižovanou ženu, vykřikla.

Žena visela obličejem dolů, ale kříž chyběl; vznášela se ve vzduchu nad černou vodou. Kolem jejích zápěstí a kotníků plál oheň. Vytrčený napnutý hrudník, vyhublá jako po dlouhém hladovění; černé stopy gangrény na nohách. Tvář plná podlitin, fialová, zakrvácená, světlé blond vlasy padaly tak nízko, až se dotýkaly hladiny vody. Pak v ukřižované ženě poznala sama sebe a padla na břehu černé řeky na kolena.

Je to klam vyvolaný KTN, pomyslela si. Bylo to odpudivé, naprosto absurdní. Mám je v sobě, způsobují, že vidím takové věci.

Při pomyšlení na KTN hromadící se v jejích buňkách a mozku se v ní vzedmula panika – ale i tak si uvědomovala, že se nejedná o žádnou halucinaci, že ukřižovaná žena je skutečná, stejně skutečná jako řeka, led a stromy. Napadlo ji, že ženu stáhne dolů, ale děsila se jí dotknout.

Barva na dozimetru přešla od zelené ke žluté. Rozběhla se a aktivovala nouzový signál. Snažila si vybavit, kde ji mají vyzvednout – ale les kolem řeky nepoznávala, ztratila se. Vydala se po cestě, po níž podle jejího názoru přišla. Zmítal jí ledový vítr, klouzala po sněhu. Minula další bílý strom, stejný jako ostatní – nebo ne, to musí být on… spálená borovice s krunýřem popela místo kůry. Žlutá barva na přístroji přešla do odstínu načervenalé hlíny. Ne, ne, ne, pomyslela si a opět zrychlila, v podřepu se prodírala mezi větvemi. Dozimetr se rozblikal jasně červenou barvou. Udělalo se jí špatně a zhroutila se, tíha vlastní krve ji stáhla k zemi. Plazila se vpřed mezerou mezi stromy, aby zjistila, že je opět na mýtině u břehu černé řeky, na scéně svého ukřižování, ale teď tu viselo nekonečné množství ukřižovaných, po celé délce řeky se vznášely obličejem dolů tisíce nahých mužských a ženských těl, křičících ve světle dvou sluncí.

„Co se to děje?“ zeptala se sama sebe nahlas.

Přicházela o zrak, lapala po dechu. Když na nebi spatřila blikající světla, pomyslela si, že ztrácí vědomí, ale byly to reflektory Thesea, jednoho z výsadkových modulů. Můj signál, došlo jí – záchrana. Modul při přistávání párkrát poskočil a pak zůstal stát na ledu.

„Tady,“ zašeptala slabě. Pokusila se zakřičet: „Tady jsem.“

Dva muži v těsných olivových skafandrech námořnictva se protáhli průlezem a zamířili k řece. „Jsem tady,“ hlesla, ale muži byli příliš daleko, aby ji mohli slyšet. Pokusila se odplazit od hranice stromů, chtěla se k nim rozběhnout, ale nedokázala se postavit. Viděla oba muže vstoupit po boky do řeky. Stáhli ukřižovanou ženu ze vzduchu a jeden ji vzal do náručí. Zabalili ji do tlustých dek.

„Ne, já jsem tady, jsem tady,“ vyrazila ze sebe a přitom sledovala, jak vnášejí ukřižovanou ženu, její jinou verzi, na palubu modulu.

„Jsem tady,“ říkala, „prosím.“ Kontrolka přístroje ztmavla na bahnitou hnědou barvu, dalším odstínem bude černá, barva smrti. Zavřela oči a čekala.

(rh)