Tenká hranice mezi člověkem a přírodou
Před 8 lety
Robert Holdstock: Les mytág, 2015.
„Ale proč, Chrisi? Proč tě chce zabít?“
„Je to tátovo mytágo,“ řekl. „Vyvolal je na svět hluboko v lese, ale bylo slabé a uvězněné, dokud jsem nepřišel já a nedal mu sílu, ze které mohlo vyrůst. Ale bylo to tátovo mytágo. Vytvaroval je trochu podle sebe, podle svého ega. Proboha, Steve, jak ten musel nenávidět, a nenávidět nás, když do toho tvora vložil tolik zla.“
„A Guiwenneth…“ řekl jsem.
„Ano, Guiwenneth…“ opakoval Christian jako ozvěna, teď potichu. „Pomstí se mi za to. Když mu dám šanci.“
Zvedl se a vykoukl z ostružiní. V dálce jsem zaslechl neklidný pohyb, připadalo mi to jako bručení z hloubi hrdla nějakého zvířete.
„Myslel jsem, že se otci nepodařilo prvotní mytágo vytvořit.“
„Když umíral, taky si to myslel,“ řekl Christian. „Zajímalo by mě, co by dělal, kdyby viděl, jak byl úspěšný.“ Znovu se skrčil na dno jámy. „Je to jako kanec. Zpola kanec, zpola člověk; chodí vzpřímeně, ale může běžet jako vítr. Maluje si obličej na bílo, aby vypadal jako lidská tvář. Těžko říct, v jaké době to žilo, ale jedno je jisté, žilo to dlouho předtím, než člověk existoval v podobě, v jaké si člověka představujeme. Ten tvor pochází z dob, kdy k sobě člověk a příroda měli tak blízko, že mezi nimi nebyla hranice.“
Dotkl se mé ruky, váhavě, jako by se bál navázat takový kontakt s někým, komu se tak vzdálil.
„Až poběžíš, utíkej ke kraji lesa. Nezastavuj se. A až budeš z lesa venku, nevracej se. Pro mne už není cesta ven. Cosi v mém vědomí mne tu drží stejně pevně, jako bych byl sám mytágo. Nevracej se sem, Steve. Dlouho, hodně dlouho se nevracej.“
(rh)
