LITERÁRNÍ BAŠTA

Americký autor (s polskými předky) Roger Zelazny je znám především desetidílnou knižní sérií Amber. S tou spojuje Jacka, Pána stínů důmyslné propojení dvou různých světů, z nichž jeden reprezentuje magii, druhý vědu a techniku. Vedle sebe se tak v různém poměru ocitá sci-fi a fantasy, dva možné světy, z nichž jeden je velmi podobný tomu aktuálnímu (nikoli s ním totožný), druhý se od něj naopak velmi vzdaluje. V knize Jack, Pán stínů vedle sebe stojí strana světla a stínu, půlnoc a poledne – dvě místa, která existují jako statické body, k nimž lze putovat, neboť Země se zde neotáčí kolem své osy.

Mezi oběma stranami ale existují i další, neméně podstatné rozdíly. Deňané, jak je Jack nazývá, se mění, vyvíjejí se spolu s nově získanými vědomostmi a s nimi spojenými názory, vládnou vědou a mají duši. Přes svou osvícenost věří, že jádro Země je plné žhavé lávy a ohnivých elementálů.

Obyvatelé soumračných krajů jsou neměnní, mohou i několikrát zemřít a vždy se po čase znovu vrátí k životu na Půlnočním pólu světa, v odpudivých Hnojných jamách v Glyve, nacházejících se v bezútěšné říši barona Drekkheima. Na rozdíl od deňanů pro ně neplatí čas a nemají duši (nebo se tak aspoň domnívají) a jejich zem je rozdělena do center moci, jež spravují jednotliví vládci, kteří spolu soupeří. Všichni však respektují Úmluvu, symbol řádu, a věří, že v centru Země dlí obrovský stroj s ozubenými koly, který udržuje svět ve správném chodu.

Do děje jsme velmi rychle uvedeni narativním začátkem, který by za normálních okolností byl i koncem. Kdyby ovšem pro vládce Bašty stínů neplatily jiné zákony. A pak už sledujeme jeden dějový zvrat za druhým. Autorovi se přitom na velmi malém prostoru daří spolu s dějem jednoduše osvětlovat i poměrně složitou mytologii obou částí světa: suverénně zvládá různé stylové roviny a disponuje bohatou slovní zásobou. V tomto ohledu je vrcholem skutečně gentlemanský dialog Jacka s Pánem netopýrů nebo jeho pozdější debata s duší. Líbí se mi i (bohužel ne zcela využitý) pohádkový rampelníkovský motiv – Jack ovšem dokáže zaslechnout své jméno, ať už je vysloveno kýmkoli, oproti Rumplcimprcamprovi pouze ve stínu.

Hnacím prvkem děje je pomsta, potrestáním vrahů však příběh nekončí, jak by se leckterý čtenář mohl domýšlet. Děj, stejně tak jako Jack, zpočátku příliš spěchá, nechce se zastavovat a přemýšlet nad malichernostmi, zdržovat se složitými úvahami a popisy krajiny (baronova zem, Hnojné jámy či střed Země by zasluhovaly širší prostor), ale to se výrazně mění ve druhé, meditativnější části novely. Deskriptivní pauzy, úvahové pasáže v Jackových vnitřních monolozích nebo dialozích s mudřenou Rózou či vlastní duší vyzdvihují knihu do vyššího patra literatury. Úvaha nad existencí či smyslem duše a cesta do středu Země pak posunují fantastické vyprávění do polohy kosmogonického mý­tu.

Navzdory krátkému rozsahu je čtenář na konci novely naplněn pocitem nezměrného prostoru, který snad kdesi existuje. Věci, které jsme uvyklí vnímat abstraktně – poledne, půlnoc, jitro –, jsou zde zkonkrétněny, ať už jako specifická místa, nebo jako personifikace jitra v postavě Jitřníka. U konkrétních věcí, jež jsou běžnou součástí našeho života, je tomu zase naopak – Jack se například na denní stranu vydává hledat „stroj, který myslí jako člověk“. Průvodcem světem světla a především stínů je nám pak nečernobílá postava, Jack, ale i doktor John Shade, protagonista, zloděj a vrah, romantický hrdina, který jde za láskou a za pomstou, ale s cigaretou v ruce a svou mocichtivou krutostí má daleko k pohádkovému princi. A nejednoznačnost pohledu na skutečnost je koneckonců typická i pro celou novelu. Zůstává jen na čtenáři, zdali se bude na Stínového Jacka dívat z přítmí, zpoza skel slunečních brýlí, nebo odvážně pohlédne do východu Slunce, do přicházejícího ji­tra.