LITERÁRNÍ BAŠTA

A rovněž teď zažíváme opravdu razantní projev únavy a nespokojenosti s polistopadovým systémem. To se projevuje jednak tím, že ti politici, kteří už mlaskali příliš nahlas a ještě se při tom tvářili opovržlivě, se ocitají čím dál víc mimo volená korýtka.

A jednak tím, že se čím dál častěji a z čím dál více stran ozývají kritické poznámky k samotnému příchodu a průběhu sametové revoluce a taky k postavě Václava Havla – po extrémním vyklonění na jednu stranu většinou logicky přichází extrémní vyklonění na stranu druhou.

 

Plavba v písmenkové polévce

Po roce 1989 se zároveň formovala a nadále formuje novodobá česká literatura. Jiří Kratochvil mluvil již před více než dvaceti lety o „obnovení chaosu“. Ano, každý si může vydávat, co chce, ale každého – spíš tedy skoro nikoho – to nezajímá. A pokud bývalí disidenti a exulanti zažili šok z toho, že ne všechny jejich knihy jsou masově čteny a že ne všechny jsou také kritiky automaticky „pro svůj původ“ chváleny, pak podobné rozčarování asi dnes zažívají jejich mladší kolegové.

Součástí pětadvaceti let svobodné české literatury je totiž i to, že vznikají díla zbytečná. Zbytečná v tom smyslu, že postrádají umělecké kvality, nicméně čtenáři je hltají jako písmenkovou polévku. Anebo zbytečná ještě jiným způsobem, totiž že se autor uvelebil v pozici profesionálního spisovatele, a tak píše další a další knihy, i když už… tady nechť si každý doplní sám. A neupadá postupně pouze kvalita autorových knih, ale také počet jeho čtenářů – logicky. Proč tedy literát píše dál? Protože ho to baví – dobře, pěkná odpověď. Protože musí – hodně naivní odpověď…

 

Hlavně opatrně, kolegáčku

Kontinuita má totiž i své stinné stránky. Třeba je daleko větší pravděpodobnost, že literární cenu získáte za třetí knihu než za tu první, i kdyby ta první byla nepoměrně lepší.

Za tím vězí „konzervativnost“ porot literárních cen, které si musí nejprve dotyčného pořádně okouknout, a taky v nich většinou nejsou ti, kteří by se horečně vrhali do čtení prvotin – leda by se kolem nich strhnul nějaký humbuk. Až když vidí, že se autor etabloval, začnou ho opatrně číst – tak při té třetí nebo ještě pozdější knize… Příklady? Dobře, Obývací nepokoje Petra Hrušky, Viděl jsi, že jsi Pavla Kolmačky, Prázdniny Jana Balabába nebo Konec světa Emila Hakla… Kdyby tyto knihy autoři vydali až po jiných, jistě by nějakou cenu získaly.

Dalším důsledkem pětadvacetileté nepřervané kontinuity a profesionalizace autorů je existence různých grantů a stipendií… Nejdřív budiž řečeno: jistě, ať literáti dostávají ještě více peněz, hlavně těch státních, protože vedle všech těch úniků a zbytečných státních výdajů jsou to ještě dobře vydané peníze.

Takové granty a stipendia ovšem mají napomáhat vzniku kvalitní literatury. Často se mluví o tom, že když autor dostane stipendium, má konečně klid k sepsání románu, nemusí ho smolit někde po nocích, když se dobelhá z práce… Na to lze namítnout, že co má být napsáno, bude napsáno – třeba i ve vězení. A co nemá, nebude – ani na Seychelách.

A další námitka zní takto: stipendium možná dopřeje autorovi chvilku blahodárného klidu, ale zároveň ho vzdaluje od běžného života a tím i od čtenářů. Protože se nemnoží pouze knihy, v nichž literáti děkují za stipendium, ale i texty, v nichž hraje samotný stipendijní pobyt podstatnou roli. Bude si někdo chtít číst o tom, jak je spisovatel na spisovatelském stipendiu? Je tohle napomáhání vzniku kvalitní literatury?

A ještě zpět k onomu „obnovení chaosu“… Pamatuju si, že ještě na konci devadesátých let byl některými lidmi z literárního provozu kvitován s povděkem úpadek společenské prestiže literatury, neboť z ní tak mnozí odpadli – a přešli buďto do politiky, k psaní muzikálů, nebo k podnikání. Nyní se ale podobně ambiciózní panáčkové a panenky do literatury vrací, samozřejmě v generační obměně – ale jak jsou svým předchůdcům podobní. Jeden vypadá úplně, jako by se snažil imitovat mladého Pavku Kohouta, jiná zas Mařku Majerovou…

 

Která fena zas zuby vycení

Ocenění jsou především nástrojem, jímž se literární provoz snaží jaksi „narovnat“ či aspoň ovlivnit knižní trh. Tyto knihy se moc neprodávají, ale my je považujeme za pozoru hodné, a tak jim dáme cenu a autorovi navrch obolus, říkají – nebo alespoň měly by říkat.

Proto je tedy funkce literárních cen čím dál důležitější – protože takových knih a autorů je čím dál víc, tedy knih, které se moc neprodávají, a autorů, kteří mají pocit, že jejich díla byla na pultech knižních novinek neoprávněně přehlédnuta.

Další funkcí literárních cen má být pomoc dezorientovaným čtenářům. Problém ale je, že takových rozcestníků v podobě literárních cen je příliš – a možná čím dál víc, úměrně tomu, jak se snižuje prodej „kvalitní“ literatury.

A dalším velkým problémem jsou poroty, a tedy i laureáti… Konzervativnost, ustrašenost, nezájem a kamarádíčkování totiž vítězí nad prostým a funkčním pravidlem: Cena je přesně tak prestižní, jak vážené má laureáty, případně atraktivní knižní vítěze. Dá se však vlastně říci, že ceny, které dostávají autoři, jsou pro ně – po jejich předání totiž k žádnému rapidnímu nárůstu prodejů laureátových knih nedochází. To je případ třeba Státní ceny za literaturu.

Zatímco literární ceny, které jsou každoročně udělovány za knihu, tuto sílu mají. Ovšem zas lidé nejsou ovce a velmi dobře rozpoznají, zda se mají vyvolenou, a tedy doporučenou knihou zabývat, anebo ji v klidu nechat spadnout pod stůl. A to ať už se jim porota snaží nabídnout něco příliš zaumného, a tedy odtažitého, či příliš nudného, ovšem od kamaráda…

Podle mě česká literatura – a její dezorientovaní čtenáři – potřebují jednu velkou cenu typu Český román roku, za niž autor dostane velkou částku, třeba milion korun. Aby ta cena měla prestiž, aby se o ní psalo, a klidně i proto, aby si ji autoři záviděli… A která jasně poukáže na jeden titul, bude tedy přehledná a přinese jasnou zprávu.

K tomu je ještě třeba jedna maličkost – důvěryhodná a odvážná porota. A to by byl asi největší problém – zamezit neagresivně tomu, aby se tam nasunula šedá zóna současné české literatury ve všech těch šedivých sakách a kravatách, která by pak chtěla hodnotit pestrou knižní produkci od těch, kteří šedivá saka a kravaty nenosí, nechtějí nosit, nebo na ně dokonce ani nemají.

A pokud někdo namítá, že by se cenou výhradně pro román odsunula stranou povídková tvorba, má pravdu, ovšem tu většinoví čtenáři odsouvají stranou sami… Myslím, že povídkám by slušel stejný model jako básním, totiž, že by existovala každoroční antologie nejlepších českých povídek – snad by se jich vždycky za rok aspoň deset dobrých sešlo.

 

To bylo už předevčírem

Z tohoto pohledu se léta před literárními cenami – hlavně před vznikem Magnesie Litery, jež je jakýmsi literárním kombajnem, který ještě jednou poseče políčko, jež už předtím sklidili recenzenti – zdají už jako pravěk.

Co se týče rekapitulace uplynulé sezóny, sehrávají literární ceny jistě kladnou roli, nicméně je tu ještě další „funkce“, a ta už se mi až tak skvělá nezdá: totiž všechna ta ocenění jsou čím dál více vydávána za to, co se v literatuře děje – zatímco to, co se opravdu děje, fakticky jen zakrývají jakýmsi dobovým koberečkem.

O tom, jak vzdálený je svět, v němž ještě česká literatura nebyla nahlížena především skrze pavučinu literárních ocenění, hodně vypovídají třeba recenze letošního románu Václava Kahudy* Vítr, tma, přítomnost*. Až na úplné výjimky nikdo z recenzentů neměl potřebu jej porovnat s Kahudovou Houštinou (1999) – přestože to podle mě je jistě jeden z pětice nejdůležitějších českých románů devadesátých let. Ovšem tehdy nedostal žádné ocenění…

A další důvod, proč k tomuto logickému porovnání dvou autorových děl nedošlo – většina mladých recenzentů Houštinu nečetla, a ani asi necítila jako věc profesní cti si tento nedostatek před recenzováním Větru, tmy, přítomnosti doplnit, protože se přece opravdu už jedná o literární pravěk… Patnáct let!

Což zas odkrývá další důležitý poznatek – téměř nikdo, kdo psal soustavně o české literatuře před dvaceti, možná i deseti lety, a to především v denících, o ní nepíše dnes. Protože recenzenta málokdo dokáže zaplatit a musí v tom být taky jisté mladické a obrozenecké nadšení.

A pokud už někteří celou tu dobu vydrželi, pak je to evidentně jen proto, že je ještě nějaký šéfredaktor zaplatit dokáže (z cizích peněz ovšemže) – a možná by tak bylo lepší, kdyby už i tito moudří lumpíci přestali mimoňsky plkat, protože pokud nějaké renomé kdysi měli, nyní ho velmi rychle prohospodařují – prohospodařili.

K tomu ovšem nutno dodat, že sledovat soustavně českou literaturu není žádná velká radost, krása… To správné slovo by asi ani nebyla nuda, ale spíš námaha. Ano, je to námaha, být v první linii a hned číst „všechno“, co vyjde…

A tady ještě narážíme na další limit, či dokonce reklamní podfuk literárních cen. Jako by ani nepočítaly s tím, že knihy jsou trvanlivé zboží – že se dají koupit a číst kdykoliv, nikoliv pouze jednu sezónu… Ale je zas fakt, že u většiny titulů to opravdu neplatí, protože některé jsou passé už v den, kdy vyjdou.

 

Bůh do domu a ještě někdo…

A nakonec: kontinuita s sebou taky nese to, že se utvoří určité struktury – ano, často takzvaně temné, ovšem temné nešikovně, protože jsou všechny jejich kroky velmi dobře vidět.

Téměř všichni z literárního provozu poukazy na střet zájmů bagatelizují podotknutím, že v nějakém střetu zájmu je každý – ale tím, že si někdo s někým tyká, se ještě nedá ospravedlnit to, že si určití lidé evidentním střetem zájmů budují svoje impérium a svůj byznys.

Protože o některých figurkách, co se týče jejich věčné účasti v literárních porotách, komisích a dalších pozicích, skutečně platí to, co zpívá Olympic: „… kam se kouknu, kousek tebe mám…“

Jistě by byl tenhle text ještě jasnější zprávou, kdybych teď byl konkrétní, ale ta jména si každý trochu zorientovaný čtenář domyslí. Ostatně i u nich platí totéž jako u zmíněných politiků: Podle jejich mlaskání poznáte je.

Ondřej Horák