LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Táto, kup mi poně

Před 9 lety

Barbora Podaná

Aneb proč by děti měly mít rády autíčka, mrkvičky, ptáčky a kočičky? Jen proto, že jsou samy malé? V žádném případě!

Deminutiva, tedy slova zdrobnělá, jsou v jazyce poměrně běžným jevem. Pokud chceme něco slovně zmenšit, učinit roztomilým nebo libozvučným, použijeme je. Lidé však žijí v mnohdy mylném dojmu, že tato slova patří těm nejdrobnějším, tedy dětem. Jsou ale takové děti, a troufám si říct, že je jich jen lehce podpoloviční menšina, které jsou na zdrobněliny velmi háklivé. Děti totiž nemusí být zákonitě diblíci libující si v kočičkách, holčičkách, knedlíčcích a mrkvičkách. A když se rozhodnou deminutiva bojkotovat, dělají to pořádně. Nepapají mrkvičku, nýbrž jedí mrkev, hrají si s auty, čtou knihy, kočky mají nejen jako domácí zvířata, ale i jako dekoraci ve velikonoční váze, a pozor – kreslí zásadně obrazy.

 

Bero, leť!

Deminutiva můžeme v tomto kontextu rozdělit na tři skupiny. První jsou slova, jejichž základní význam se zdrobněním v zásadě nemění. Řekne-li dítě, že si rádo hraje s auty, každý pochopí, že jde o malá autíčka, tudíž nenastává žádný větší problém v porozumění.

Komplikovanější je to s druhou skupinou. Tu tvoří slova, která svou nezdrobnělou variantu mají, ale používá se v poněkud jiném kontextu. Když tedy dítě přijde do cukrárny a přeje si věnec a pro bábu rakev, může tím citlivější cukrářku trochu zaskočit. Podobně je to s panenkou, kuličkami na cvrnkání nebo stoličkou (částí chrupu). Takové dětské řeči pak mohou mít až skandální vyznění.

Odpor ke zdrobňování však mnohdy dojde tak daleko, že děti odmítají i ta slova, která deminutivem nejsou. Klasickým případem je beruška. Krásné označení pro tento něžný hmyz, leč dítko zde bohužel zcela oprávněně čichá zdrobnělinu. Vezme tedy berušku a vyrobí k ní vlastní slovo základové, kterým je v tomto případě bera nebo beruna. Z rosničky bude rosna a z rozinky róza. Děti s vytříbeným citem pro češtinu hledají základová slova dle analogie prověřené zkušenostmi. Pokud tedy vědí, že koník je ve skutečnosti malý kůň, jak pak označí poníka?

Z toho plyne jediné. Pokud se vyvarujeme nadužívání zdrobnělin a zbytečného žvatlání, nebudou mít děti pocit, že z nich děláme idioty, nebudou pociťovat potřebu slovotvorby a vyhneme se řadě nedorozumění.