Takový normální blázinec
Před 8 lety
Pavel Bušta: Sigmundovy můry, 2015.
„Mně se nelíbí,“ zachmuřil se Jiří Pecháček, ostatním chovancům psychiatrického centra známý jako Harry Chesterton. „Je blbej a omezenej.“
„A co přesně se vám nelíbí, Harry?“ zeptal se doktor Löfler, který věděl, jakou tento pacient dokáže ztropit scénu, když ho někdo nejmenuje dle jeho očekávání. „Musíte se vyjadřovat v celých větách, aby se k nám dostala kompletní informace.“
„Nedělá mi problém vyjadřovat se,“ odsekl Harry. „Ten váš způsob. Nesnáším ho. Je úplně špatnej. A vy se mi taky nelíbíte. Jestli tuhletu grotesku chcete nazývat terapie, měl byste k nám přistupovat jinak.“
„Terapie,“ zašeptal Leo. „Téra pije. Z mýho pyje.“
„Degene,“ procedil Frederik.
„Tak ono to mluví?“ podivil se Leo.
Frederik se odvrátil.
Leo si zamnul ruce.
Gregor si zatahal za ušní lalůček.
Harry civěl na Löflera.
Doktor opětoval Harryho pohled.
V duchu počítal do šesti. Šest vteřin. Ani málo, ani moc. Pak sklopil zrak k zápisníku a předstíral, že si do něj zapisuje nějaký důležitý poznatek. Ve skutečnosti tam několikrát načmáral slovo Pecháček.
Byly s ním problémy od začátku. Že budou, pochopil doktor Löfler, už když se s ním seznámil. Pecháček se sem dostal mimo jiné kvůli chorobnému sklonu k výtržnostem. Za týden dokázal napáchat statisícové škody na veřejném i soukromém majetku. Jeho tradičním odůvodněním bylo, že světové elity otáčející potajmu tímto světem by si neměly být svým postavením tak jisty a že je třeba různými partyzánskými akcemi neustále rozviklávat jejich trůny. Vlasy mu trčely do všech stran, jako by byly pod elektrickým proudem, protože si je pořád prohraboval nikdy neodpočívajícíma rukama, a pusu měl permanentně pootevřenou, aby mohl kdykoliv vznést námitku proti nějaké autoritě.
(mb)
