Světlu prokážeme úctu, když je nenecháme hořet bez užitku
Před 3 lety
Gunnar Gunnarsson: Advent, překlad Helena Kadečková, 2017.
V chodbě za dveřmi statku na ně čekala svíčka, svítila tam už hodnou chvíli a hořela si jen tak pro sebe. Osamělé světlo je skoro jako člověk, skoro stejně opuštěné jako pochybující lidská duše, a jakmile už samo není, jakmile přijdou lidé, se zvláštním způsobem promění. Jako teď tohle světlo: jen tím, že do dveří vešli tři muži, už tam nestálo tak osaměle a opuštěně, najednou mohlo prokázat službu, splnit nějaký úkol. Benedikt vzal svůj ranec, který si předtím odložil na kámen pro koně, a pověsil ho na hřebík za dveřmi. O veřeje už byl opřený žok naditý senem. Benedikt si k senu přičichl a potěžkal žok:
„Vidím, že jste spíš mysleli na Nezmarovo břicho než na můj starý hřbet, když jste do něj to seno cpali!“
Sedlák se jen krátce zasmál. A než postoupili z chodby dál, zamáčkl dvěma prsty knot. Světlu prokážeme největší úctu, když je nenecháme hořet jen tak bez užitku a znovu je probudíme k životu a službě, až když je to třeba, nehledě k tomu, že je to i úspornější.
