LITERÁRNÍ BAŠTA

Pomalu jsem vstával, pistoli u hlavy. Bylo mi jasný, že mi vyprázdnili kapsy a že osmatřicítku už v botě nemám. Koukl jsem po Angelovi. Stál v loužičce chcanek. Tři kvéry z bezprostřední blízkosti proti holejm rukám.

Kdo se octne v takovýhle situaci, dojel.

Přisunuli Angela ke stěně a odměřovali přitom vzdálenost od Sienkiewiczovy mrtvoly ve vedlejší místnosti. Myslím, že nás chtěli naštelovat tak, aby to vypadalo, že jsme se postříleli navzájem, ale nevím to jistě.

Maník mě praštil zboku do hlavy a postrčil mě dopředu. Dělal jsem, že jsem zakopl, a padl na koleno. Když mě zdvíhal na nohy, švihl jsem zápěstím a vbodl mu vyskakovák do krku. Tváře a pusu mi zalil horkej gejzír krve.

Nůž jsem nechal trčet a rychle se za chlapa schoval. Druzí dva zamířili: jeden střelil po mně a ušvihl kus zdi, druhej pálil na Angela, kterýmu z hlavy sletěl vršek kakadua a on padl na kolena. Pak už oba pálili jen po mně. Střely tiše lupaly jak z mechanickýho samostřílu a všechny končily v tom třetím maníkovi. S kudlou v krku se kroutil ve spršce kulek.

Vlastní kvér jsem měl přímo před sebou – chlap ho měl zastrčenej za opaskem. Vytasil jsem ho, natáhl ruku a skrz proud krve vypálil na toho blíž.

Neměl jsem čas doopravdy zamířit a byl jsem napůl oslepenej tím proudem krve z tepny, ale i tak sem ho trefil do krku. Zacukal sebou, ještě jednou střelil a padl na záda.

Takovouhle trefu jsem v životě neměl.

A toho posledního, co Angelovi sešvihl účes, toho při pádu střelil jeho kámoš. Zrudlo mu podpaží, chytil se za ně a zhroutil se na zeď. Pistole mu ležela na krok od boty.

V tu chvíli konečně dopadl na zem i Angelo a bokem se se zaduněním zhroutil na koberec.

Poslední maník se zahleděl na svůj kvér, pak na nohu a nakonec na mně přesně v ten moment, kdy jsem ho střelil do hlavy.

Celý to zabralo asi tak pět sekund.

(jm)