LITERÁRNÍ BAŠTA

„Pane kapitáne,“ nadechla se. „Považujete snad Katův dvůr za vhodnější místo pro výchovu dítěte? Čistší a mravnější? Obávám se, že je to z bláta do louže.“

„Nesouhlasím.“

V očích se jí zablesklo jako každé matce, kterou se cizí člověk opováží poučovat, jak se má starat o své dítě. „Co když je to přesně naopak, kapitáne? V domě mého muže sídlí smrt. Neříkejte mi, že jste to necítil. Vsákla do zdí a páchne na sto honů. Tento příbytek je naopak místem potěšení a radosti ze života. Místem zrodu. Víte, kolik dětí tu bylo zplozených od chvíle, kdy Weissenburg stojí? Tucty, ne-li stovky.“

„Hejno parchantů s padlou matkou a neznámým otcem,“ zabručel Stein. „Váš syn se narodil v řádné křesťanské rodině. Nepatří sem.“

Morthová se znovu syčivě nadechla, jak se připravovala k ostré odpovědi, ale potom vydechla a zavrtěla hlavou na znamení, že nechce v rozhovoru pokračovat.

„Půjdu vám obstarat večeři, pánové.“

Rezolutním krokem se odvlnila. Stein vrtěl hlavou.

„Co z děcka vyroste, když ho od útlého věku tahají po takových místech? Ta špína se na ně dříve nebo později nalepí.“

Barbarič na něj hleděl koutkem oka. „Nechápu, proč vás to trápí.“

Kapitán pokrčil rameny. Očividně nechtěl, aby se téma stočilo k němu. Notář se přesto zeptal:

„Co měla znamenat ta včerejší epizoda nad kolébkou?“

Stein jeho pohled neopětoval, záměrně se díval jinam, na neurčitý bod v prostoru. „Co máte na mysli?“

„Když jste se sklonil k tomu chlapci… Steine, přísahám, nejdříve jsem se vylekal, že mu chcete ublížit.“

Kapitán notáře probodl pohledem. „Zešílel jste? Proč bych to dělal?“

„Abyste z katovy ženy vypáčil pravdivé odpovědi.“

„Uráží mě, že si něco takového myslíte.“

„Vím, promiňte. Říkám jen… když jste dítě pohladil, najednou přede mnou stál neznámý člověk. Místo úzkoprsého, věčně nabručeného Steina jsem viděl… něco jiného. Na mou duši, na chvíli jste se tvářil… laskavě.“

(rh)