LITERÁRNÍ BAŠTA

1. kapitola
 

„Pičo Džudo. Zejtra mám Den otevřenejch dveří. Se stav.“ Pípa se kymácel na výčepu Na Závisti. Vratkej a spokojenej koukal na mě uslzenejma očima. V jedný ruce půllitr. V druhý taky. Pípa hospodou žil.

Znám spoustu lidí. Lidí, co denně vymetaj knajpy. Patřím mezi ně. Přijde mi to jako dobrej život. Voddělat si přes den svý a večer strávit u piva. Přijde mi to stejně smysluplný jako cokoliv jinýho.

Akorát že, stejně jako další, jsem to odděloval. Hospoda je hospoda. Fajn. Když ale táhnu domů, tak táhnu domů. Pípa to měl jinak. Byt ve slepý uličce, která jak nechtěnej apendix visí na Kloboučnický, si předělal na knajpu.

Zavíračka. Pípa dopil poslední. Pak dopil ještě to, co schovával za zády. Odtáh domů. Do hospody. Měl tam i výčep. Natočil si jedno vymazlený. Dones ho ke stolu. Šel vyklepat popelník. Sed si. Otevřel Blesk. Čet si. A lil. Sám.

Pípa byl dokonalej.

Výčep měl v obýváku. V ložnici salónek. S televizí. Vždycky když si tam chtěl sednout, si ho musel zamluvit.

„Vole Džudo. Včera sem to posral. Šlo finále v hokeji. Sem si zapomněl dát rezervačku. Tak sem viděl hovno. Jen sem přes dveře slyšel ten randál. Jsem piča.“

Štědréj večer si bukoval v září. Volal z automatu Na Závisti. Na záznamník.

„Bych se Džudo nasral, kdyby to někdo zved. Na prvním místě je kšeft, ne nějaký telefony.“

Pak přišel domů. Do hospody. Poslech si svůj vzkaz a zapsal ho do diáře.

Pipa to měl rozdaný skvěle. Miloval utopence.

„Beru je z Makra. Sou levný a dobrý.“

Dokázal zdělat pětilitrovou sklenici za tejden.

Nesnášel matesy.

„Džudo. To sem fakt posral. Nechal sem si zavízt kýbl matesů. Mám je tam doteď. Netknutý. Matesy nikdo soudnej nežere. Si pamatuj.“

Pípa byl fakt snovej.

„Vole Džudo. Včera to šlapalo. Dobrej kšeft. Vysral sem se na zavíračku. Do pěti do rána. Já byl jak vyoraná mikymyška. Co ale naděláš, když hostům táhne?“

Tenkrát v jednom zrušil štěně a baterii fernetů.

„Vole Džudo. Zkusím meníčko. Kuchyň mi hapruje. Lidi si nosej svačiny. Vím, blbá doba, ale vocaď pocaď.“

Udělal si na fb profil. Hospoda U Pípy. Pověsil tam info. „Dnes Ratatouille.“

„Pičo Džudo. Klika, že nikdo nepřišel. Vůbec netuším, jak se to vaří. Taky sem radši přes oběd vodjel do Karlína.“ Dorazil jsem na Den otevřených dveří. Pípa si mě prohlíd přes kukátko. Odemk asi milion zámků.

„Si tu sám?“

Přikejv jsem. Pípa si zhluboka oddech. Chyt mě za rukáv a vtáhnul dovnitř. Pět minut zamykal. Pak mě odved do výčepu. Posadil za stůl. Natočil pivo. Sed si ke mně.

„Tak ať to dnes vyjde.“

Vypil jsem první půllitr. Pípa šel natočit další. Natočil i sobě. „Hele, Pípa, dorazí ještě někdo?“

Pípa si sed naproti mně. Kouk se mi do očí. Napil se. Postavil půllitr na tácek. Utřel si rty.

„Máš vole Džudo pocit, že je nás tu málo?“

Měl jsem ten pocit. Nechal jsem si ho ale pro sebe.

Zavrtěl jsem hlavou. Ne Pípa. Mám pocit, že je tu plno. Napil jsem se piva. Pořádně. Umotal si brko.

Srát na to.
 

15. kapitola
 

„Těchhle škvárů tady mám plný regály.“

Melantrich mávnul rukou. Před ním stála Kráčmerka. S šátkem na hlavě, v květovanejch šatech a se síťovkou v ruce. V ní měla knížky.

„Tohle nikdo nečte. Pohádky teď nejedou. Nikoho nezajímaj. Bude mi to tu akorát ležet.“

Kráčmerka si kdysi chtěla přeorat život. Nastavit ho správným směrem. Nakoupila si před lety mimo vysavače s empétrojkou a dvouplotýnkovým vařičem – vše v jednom – i spoustu knih.

Myšlením k bohatství, Cesta ke štěstí dnes, Zítra a navždy, Astrální putování a podobný sračky.

„Já ti to řeknu na rovinu Josefko, tohle není ani na podpal. Lidi jsou dnes vysílený. Potřebujou oddech. Potřebujou vorazit. Nechtěj se nasrat nad píčovinama, který sou z jiný planety.“

Začala podnikat. Chodila po domech a nabízela bio kosmetiku. Co se dělala z uschlejch kytek, který sbíraly Děti země v gumovejch rukavicích na nespasenejch loukách.

Bio kosmetika netestovaná na zvířatech. Pokud tedy medvídka pandu nepovažujete za zvíře.

Když Kráčmerka zjistila, jak je to s těma krémama doopravdy, strávila nějakej čas ve stacionáři. Pak, když se vyklidnila, vrátila se zpátky ke kariéře pokladní v Normě.

Před rokem ji vyhodili. Stejně jako ostatní. Od té doby to tluče všelijak.

„Mně to tenkrát dost pomohlo.“

Hlas Kráčmerky skoro nebyl slyšet.

„Jasně, pomohlo. Neznám nikoho, kdo je na tom líp než ty.“

Melantrich odevzdaně mávnul rukou. Měl už toho plný zuby. Ráno se hodinu štěkal s Lakatošem, kterej mu na dvoukoláku přivez stoh matematickejch, fyzikálních a chemickejch tabulek. Natíral radiátory v místní základce.

Melantrich málem podleh, protože Lakatoš byl děsně výřečnej. Pamatuju, že jednou mýmu kámošovi prodal jeho vlastní kolo. Sice jo, kámoš byl sestřelenej po skanku, ale stejně.

„Hele, seber se a běž. Tohle fakt nechci.“

Kráčmerka chtěla ještě něco říct. Otevřela pusu, pak ji zase zavřela a polkla. Sevřela křečovitě síťovku a ještě jednou se prosebně podívala na Melantricha.

„Skočím si pro něco k jídlu.“

Melantrich, vděčnej za to vyrušení, se na mě podíval a kejvnul.

„Vem mi tam nějakou vodu.“

Vyšel jsem ven, zabočil za roh a opřel se o zeď. Za chvíli jsem slyšel bouchnutí dveří. Pak se objevila Kráčmerka.

„Kolik byste chtěla za ty knížky?“

Kráčmerka se zastavila a nechápavě se na mě podívala. „Dvě stovky. Ale Melantrich je nechce. Přitom jsou jako nový. Vůbec jsem je nečetla.“

„Mám jen kilo. Tak mi dejte aspoň jednu.“

Vyndala ze síťovky Myšlením k bohatství. Pak zaváhala, dala knížku zpátky a podala mi všechno.

„Vem si to, Džudo. Jsi hodnej. Třeba ti to přinese štěstí. Jsou tam moc chytrý věci.“

Dal jsem jí kilo a vzal si knížky, co mi maj přinýst klidnej život. Kráčmerka odcházela. V pevně sevřené dlani zmačkanou stokorunu.

Odnes jsem knížky ke kontejneru na papír. Naházel jsem je dovnitř. Nechci mít klidnej život. A hlavně, nechci mít tohle šťastný stáří.

Srát na to.

(mk)