LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Smyčka vět, kterou si samy splétáme

Před 2 lety

Daniela Hodrová: Točité věty, 2015.

Dozvídám se, že to bylo jinak, stavy nehybnosti a neklidu se u Josky nestřídaly, ale nebylo to ani tak, že by po fázi nepokoje, která ho ještě spojovala se životem, následovala fáze nehybnosti a ta by nakonec vyústila v poslední a definitivní nehybnost, nýbrž kupodivu právě naopak. Po třech měsících, kdy ležel bez pohnutí, s očima zavřenýma nebo nakrátko doširoka otevřenýma, jakoby úžasem, v těch chvílích mu před ně dávala cedulky, v naději, že si je třeba přečte, vzchopí se, jak ho k tomu na některých vyzývala, promluví a posadí se a potom snad i vstane, čtvrtý měsíc, v srpnu, začal být náhle neklidný, nejdřív si to vykládala jako projev návratu k životu, neklid přecházel někdy až ve zběsilost, kopal kolem sebe a všemožně se pokoušel vyprostit z řemenů, kterými byl od určité doby připoután k lůžku, stalo se, že sestru kopl do obličeje, když se mu snažila přikrýt nahé nohy, právě to se mu však zřejmě nelíbilo, skopával přikrývku, ten neklid, stupňující se ve zběsilost, jako by byl projevem pochopení, které si předtím nepřipouštěl nebo o něm vlastně ani nevěděl, stejně jako Jaroslav se toužil vymanit z rukou Smrti, to ona, ne sestra, ho přivazovala, chystala si ho k poslednímu dějství a kromě pohybu mu vzala i hlas, aby nemohl křičet nebo promluvit verši, svést s ní básnický zápas, v kterém by ji přemohl, bláhový, […] tenhle cizinec už ničeho nedbal, ani její lásky, a když pak vyčerpán upadal do zlověstného klidu, hladila ho a prosila v duchu o odpuštění, že ho na okamžik přestala milovat, třeba to byla zkouška, v níž neobstála. O vině tehdy ještě vůbec nepřemýšlela, takové pocity se vynořily teprve v posledních dvou třech letech a netýkaly se Josky, ale jeho ženy Anity a před ní Hany, možná jsem je v ní vyvolávala a posilovala já, když jsem se opakovaně ptala na ty ženy, kterým odváděla a odvedla muže, a také na kata, s nímž jednu dobu seděla v místnosti a v rukopisu mu třikrát změnila jméno, prý kvůli jeho potomkům, ale spíš ze strachu, aby ji skrze pravé jméno, kdyby ho vyslovila a napsala, nedostihla jeho pomsta, obě by nás mohl dostihnout a hodit nám na krk smyčku vět, kterou si samy splétáme, dokonce v tom splétání svým způsobem soupeříme. Píšeš? ptám se, pokud mi to sama s jistou pýchou nehlásí. Ano. A ty, píšeš? ptá se. Nechci o svém psaní mluvit, kdykoli o něm promluvím, zadrhne se, začnou se jím prohánět duchové, nastane drásání a drolení.

(km)