LITERÁRNÍ BAŠTA

 

Je čas udělat pá-pá

Milan Kundera říká, že Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsou poslední velký lidový román, což je velmi dobrý postřeh. A možná se dá najít i symbolický moment, kdy se literatura rozdělila na tu „uměleckou“ a na tu, která chce být hlavně kupována.

Jen několik let poté, co Jaroslav Hašek zemřel a Švejka nedopsal, byl William Faulkner okolnostmi donucen napsat knihu na kšeft. A tento záměr mu naštěstí vyšel – a to vlastně přesto, že Svatyně není žádným literárním pokleskem. Z dnešního pohledu je hlavně jiná než ostatní Faulknerovy romány, nikoliv horší. Dlouhé popisy Svatyně vytvářejí napětí, vše je podáváno vypravěčem, ne samotnými postavami, a pak je tu samozřejmě efektní zločin nebo spíš zločiny. Ovšem při současném čtení převládá překvapení, že z tak kvalitní prózy se mohla stát pro Williama Faulknera hojivá finanční mast. Dnes by to rozhodně nestačilo.

I po tomto zvratu se občas autorům podařilo napsat román tak, jak chtěli, „ze sebe“ – a přitom s ním dosáhnout výrazného komerčního úspěchu. A taky se objevili literáti, kteří se snažili vysoustružit knihu s ambicemi obstát u kritiků, jež by ale zároveň byla četbou pro masy – to se třeba povedlo Umbertu Ekovi se Jménem růže. Při srovnání se Švejkem však cítíme rozdíl: nejen v autorském přístupu, nýbrž i v čtenářském přijetí. Ano, Jméno růže je taktéž celosvětově čtený román, ale o lidovosti se v souvislosti s ním na rozdíl od Švejka asi mluvit nedá. Ekův román dosáhl velké popularity, ale nezlidověl.

 

Umění je, když…

Literatura se nicméně – pokud se zaměříme na čtenářské přijetí a prodejní úspěch – opravdu rozdělila. „Uměleckou“ literaturou se rozumí dílo, jež autor „musel“ napsat. A když vyjde a koupí si ho třeba jen třináct čtenářů, tak to oním autorovým „musel“ nijak nemůže otřást.

Naopak kratochvilná literatura je psána především s vidinou širokého čtenářského zájmu, potažmo finančního zisku. Takže pokud taková kniha vyjde a koupí si ji třeba jen třináct čtenářů, autorem i nakladatelem to samozřejmě otřese silně.

Jenže proč se podbízet nějakou kratochvilnou literaturou? A proč čekat, až bude moje „umělecká“ literatura konečně doceněna, ať už literárními cenami, anebo čtenáři? Člověk chce mít nějakou jistotu. A o ni teď spisovatelé usilují, byť to některým ne už tak úplně mladým lidem může připomínat onen zavrženíhodný socialismus-komunismus. Přišla totiž doba, kdy se Musilův geniální závodní kůň a ouřada s lejstrem dali do služeb současných spisovatelů lačných úspěchu.

 

Oral jsem, oral, ale málo

Dnes je rozhodně lepší vydat více než méně knih, ať už jsou jakékoliv – geniální závodní kůň radostně stříhá ušima… Protože čím víc knih, tím víc se o vás píše, tím více se etablujete, tím vyšší je pravděpodobnost, že některá z vašich knih zaujme čtenáře, porotce cen. A tím více grantů a stipendií lze získat. Zda bude nějaký recenzent mrmlat cosi o tom, že méně je více, není podstatné. Ostatně je to určitě ten, kterého si nevážíte, tak jaképak cavyky…

Nikdo už nechce riskovat, čekat, jestli jeho kniha zarezonuje, a tak je třeba zajistit pro spisovatele státní a eurounijní podporu. Něco ve stylu zemědělců – ztrátu v případě živelních pohrom mi koukejte uhradit, ale jinak je zisk z úrody můj, na ten se mi neopovažujte sáhnout.

S touto „neochotou čekat“ souvisí i již zmíněné „dělání“ dalších a dalších knih. Ve fotbale se říká: „Kdo vejš, ten kapitán.“ Tedy čím více vydaných knih, tím více je člověk spisovatel. A současní čeští reprezentanti spisovatelství nemají problém jako synonymum „spisovatele“ rovnou používat slovo „umělec“ (bez uvozovek), což je velmi šikovný, nevinně vypadající trik.

Je tu tedy více či méně přímo vyřčena výčitka: „Tolik knih už jsem napsal, a jenom tolik tím vydělal!“ S otázkou, zda vůbec tolik knih muselo být vydáno – a už vůbec ne, zda alespoň jedna z nich – a zda se jedná o umění, se už nikdo nezdržuje. Hned se chce běžet k okýnku do účtárny kasírovat.

 

Pojďte všichni nahoru, na tu naši potvoru!

Letošní laureát Nobelovy ceny za literaturu Patrick Modiano v knize Dora Bruderová píše o jedné z obětí Hitlerova holokaustu toto: „Ještě než jsem přišel na svět, on a jemu podobní za nás odnesli všechna příkoří, takže nám už zbyly jen drobné bolesti.“

To je velice dobrá definice všech těch současných literárních návratů do válečných a jinak temných let 20. století od autorů, kteří je sami nezažili. Jistě, nechce se jim psát o svých „drobných bolestech“, protože předpokládají, že by nebyly čtenářsky atraktivní. Nutno k tomu však rovněž jízlivě dodat, že Modianova přesná věta slouží jako důkaz i proti němu samému – jeho romány jsou vedle takového Života návodu k použití Georgese Pereka jen drobnou literární prací.

Ale zpět k „drobným bolestem“ a návratům do historie… Dalším výrazným trendem současné literatury je snaha o románové portréty proslulých literátů a dalších umělců. Lze to vysvětlit opět tím, že oni měli na rozdíl od nás „silné bolesti“. Ovšem nabízí se ještě jedno prostší vysvětlení, spojené s onou „neochotou čekat“. Každý adept umění prodělává onu cestu z periferie do centra, zjednodušeně řečeno od „neznámý autor“ po, dejme tomu, „talentovaný, známý, proslulý, ceněný autor“.

Jenže stejně jako současní spisovatelé nechtějí riskovat a čekat, jestli jim jejich kniha vydělá nějaké peníze, a tak je chtějí raději hned ze státního rozpočtu či od Evropské unie, tak nechtějí čekat, až z periferie zájmu doputují do středu – a jestli vůbec. Proto píší o umělci, který již takovou cestu absolvoval, který je jako umělec opravdu vnímán, a s ním se svezou přímo do centra pozornosti. Takže „umělec“ zde naskočí na geniálního závodního koně, odstrčí platfusáckého bruselského ouřadu a sám vítězně zamává subvenčním lejstrem jako kdysi Chamberlain mnichovskou dohodou.

A pokud by vám nějaký člověk z kulturní rubriky chtěl tvrdit, že „XY napsal román o Salvadoru Dalím“ nezní daleko atraktivněji než „XY napsal román o drobných bolestech“, tak si můžete akorát v duchu říci, že současný stav médií je ještě daleko horší, než jste si mysleli. Samozřejmě takový způsob – tedy románový portrét věhlasného umělce – ještě nemusí být automaticky špatný, protože žádný způsob sám o sobě není špatný. Nicméně aby se dalo mluvit o tom, že tento způsob tvorby vede k dobrému výsledku, nesmělo by asi z takového díla čouhat, že jde o krátkodechý „sňatek z rozumu“. Musel by to být dlouholetý obdiv, přátelství na dálku či lidské souznění – je jedno, jak to nazveme.

Na závěr ještě dodejme, že popsaný jev se zdaleka nevyskytuje jen v literatuře… Ve fotbale se taky říká: „Když nevíš, co s míčem, vystřel.“ Nejžhavější architektonická novinka v Praze zas křičí: „Když nevíš, co se sochou, udělej Kafku.“