LITERÁRNÍ BAŠTA

Jednoprocentní kánon

Moretti vychází z teze, že „jedno procento literární produkce tvoří kánon a zbylých devadesát devět zapomenutá díla“ (s. 78) a že je nutno rekonstruovat právě i ta díla zapomenutá: chápe je jako mrtvé vývojové větve. Moretti chce literaturu zkoumat exaktními metodami: celek literatury – jedno procento kanonické a devadesát devět procent nekanonických – vidí jako prvky množiny, kterou zobrazí v grafech (první kapitola), aplikuje na ni mapy (druhá kapitola) nebo vývojové stromy (jak je známe z evoluční biologie). Jeho teze je jasná: „Kvantifikace předloží problém a morfologie najde řešení“ (s. 33), tj. nevěří v samospasitelnost exaktních metod, jejich výsledky překládá klasičtějším postupům (jeho „morfologií“ je třeba rozumět například naratologickou analýzu). Tady ovšem narážíme na jednu z největších slabin celé knihy. Kvantifikace a morfologie jsou nesouměřitelné ve své exaktnosti: kvantifikace je exaktní (do té míry, do jaké to dovolí vstupní data – což může být velmi, velmi relativní), zato morfologie vždy bude věcí diskuse: nesestává z tvrdých dat, ale z interpretace.

Moretti upřednostňuje „vysvětlení před interpretací“. Chce „vystavět abstraktní struktury s obecnější platností“ spíše než mluvit o významu jednotlivých děl. Těmi „abstraktními strukturami“ rozumí „časové cykly, které řídí vzestup a zánik jednotlivých literárních žánrů, nebo kruhové vzorce tradiční venkovské kultury či systém podmínek“, jež dávají prostor různým naratologickým typům textu (s. 93).

Morettiho metodologií je jakýsi volný marxismus (zvláště v tezi, že forma je působení sil, s. 61), spíše však přiznaný (na s. 94) eklekticismus.
 

Co irituje, co vzrušuje

Rozum nad knihou zůstává stát: je to jednak veliká iritace, jednak příjemné napětí. Co irituje? Předpoklad, že lze poznat celek sta procent literárních děl a následně jej matematizovat, uvést do diagramu (ať už toho, nebo onoho, anebo ještě jinačího druhu). Nevíme ani, co literární dílo či literatura je; neznáme hranice mezi písemnictvím literárním a neliterárním na straně jedné, mezi literaturou a jiným uměleckými druhy na straně druhé. Nelze popsat, vyjmenovat, pojmout, analyzovat sto procent literárních děl.

Iritují důsledky, jež exaktní uvažování nese: představa, že literární svět funguje jako svět biologický: že jedna věc (dílo, kniha) je jednoznačným příslušníkem jednoho určitého žánru (jako je pes savec a nic než savec). Jako by v rámci žánru byly takto čistě definovány a odděleny subžánry.

Irituje nerespektování mnohoznačnosti literární výpovědi a jasná evidence a klasifikace motivů (a jejich následné uvedení do grafu – mám na mysli mapy, respektive geometrické diagramy).

Příjemně vzrušuje Morettiho odvaha. Jeho konkrétní teze bychom asi odmítli, nebo je alespoň zpochybňovali. Ale tresť jeho metodologie je odvážná a krásná touto odvahou. Je to radikální pokus o formalizaci literárních dějin a tato formalizace znamená důsledný příklon pouze k textům (odtud i ona potřeba sta procent děl) a jejich morfologii a místa na časové ose: žádný předběžný „příběh literárního vývoje“, tím pádem žádná nacionální nota; žádná axiologie (odtud důraz na ne-kánon), žádný biografismus (jak dlouho již nezaznělo volání po literární historii beze jmen).

Texty definované svou morfologií (ruští formalisté by zaplesali), tedy nikoli autorem, je-li tato morfologie formalizována do geometrického diagramu, naznačují tíhnutí žánru, k němuž příslušejí (kapitola Mapy). Texty definované svou morfologií a umístěné na časové ose naznačují mnohé o dynamice žánru a jeho vztahu k epoše (kapitola Grafy) a o logice darwinovského větvení, v němž se jednak rozvíjí druh, jednak hynou „slabé“ větve (kapitola Stromy): „divergence je spjata se zánikem“ (s. 77). Vývojem se podle Morettiho, jenž tady věrně cituje Darwina, hledají stále nové a nové formy. Ty mají zaujmout čtenáře a tím zajistit přežití nově vzniknuvší knihy jakožto nově vniknuvšího sub/žánru. Působí zde však zákon nahodilosti – jen některé nové formy se ujmou; ostatní nemají pokračovatele a zanikají. Moretti tu do literárněvědné rozpravy vnáší termíny biologického evolucionismu (alopatrická speciace, morfoprostor) a jsou to termíny použitelné a konstruktivní.

Kdyby ta kniha nebyla tak mizerně jazykově zredigovaná a kdyby překladatelka nedělala hloupé chyby (její překlad „volný nepřímý styl“ je v češtině terminologicky běžná „polopřímá řeč – tj. nikoli styl), příjemná iritace by nakonec převážila. Ale bláznivé to celé je tak i tak.