Redaktorská mluva
aneb Když ti teče podval
Před 9 lety
Jana Fleglová
Novinářský jazyk mi i po týdnech práce v redakci zůstává stále záhadou. Je totiž ještě tajuplnější než stravovací návyky redaktorů, které mají charakter speciální hladové diety.
Zdravý člověk (což novináři rozhodně nejsou, pozn. red.), když má dostatek tekutin, údajně vydrží téměř padesát dní bez jídla. Pokud za dostatek tekutin považuji litry rozpustného kávového nápoje, tak jsem ochotna přijmout fakt, že zpravodajové zkrátka nejedí.
Když přejdu odpor k jídlu a kvalitní kávě, vyvstane přede mnou ještě větší hlavolam. Nalívání, poutání a lejautování. Zkrátka používání prapodivných slov.
Jako slušné děvče jsem měla za to, že otázka „co můžeš dneska poutat“ patří k těm krajně nevhodným. Napoprvé jsem ji tedy přešla s tím, že se zřejmě jedná o nepovedený harašivý vtip. Až poté mi bylo objasněno, že jsme ve stresu, protože do zítřejších novin nemáme dostatek „otvíráků“. Nevšimla jsem si, že se k deníkům přidávají dárky pro čtenáře, ale kdoví, třeba tím přilákáme nějaké pivaře. Teda pokud těch otvíráků nakonec naskladníme dost.
Jelikož se moje osobnost vyznačuje přemírou pohotovosti a inteligence, za pár dní mi došlo, že „otvírák na trojce“ je nejdůležitější článek na třetí straně. Sotva jsem ale pochopila význam poutání a otvírání, objevila se přede mnou nová série záhad. „Jano, jdeš na podval dvojky.“ Kam, že to jdu? „Anebo si napíšeš něco na to trojkový břicho.“ Tím chceš říct, že jsem jako tlustá?
Časem jsem dokázala skousnout i slova dvoják nebo troják, dokonce i čtverák. Pravda, slovo jedňák mi dělá problémy doteď. Svět se v deníku točí rychleji, než jsem čekala, a je jasné, že s výrazy sloupek nebo fejeton si už zkrátka nevystačím. Nejhlouběji se mi nakonec vrylo do mozku slovo „podval“, ačkoliv jsem se mu zpočátku bránila urputněji než jiným. Představte si tu modelově trapnou situaci, když na vás přes celou redakci editor křikne: „Teče ti podval!“ A vy vůbec, ale vůbec netušíte, co vám odkud kam teče. Člověk by nevěřil, kolik variant se mu prožene v tu chvíli hlavou. Rozhodně ho nenapadne, že podval a břicho označují určitou polohu článku na stránce. Když jsou tekoucí, tak mají moc znaků a nevešly by se do novin. – To mi nemůžou prostě říct, že je to moc dlouhý?
Po třech týdnech redakční práce mé uši děkují, když někdo použije fádní slova, jakými jsou perex, domicil, titulek nebo odstavec. A mé srdce tajně doufá, že přijde revival slova řádek, poněvadž když po mně někdo chce narychlo popsat sto linek, tak si v duchu říkám, že tolik autobusů za den posprejovat rozhodně nestihnu.