LITERÁRNÍ BAŠTA

   

Klárka šla ze školy. Vlastně ne ze školy, z klavíru. Vlastně ne tak úplně z klavíru… dneska nehrála. Paní učitelka Tichá řekla, že s TĚMAHLE rukama ať jde radši domů. Klárka si totiž ráno zapomněla vzít rukavice a bylo jí na ruce hrozně zima, i když je měla v kapsách. U kraje parku potkala velkou hromadu popela a na chvíli je do ní strčila. Popel tak krásně hřál! Úplně uvnitř byl určitě ještě horký, jako je Země v hloubce, ale tak daleko Klárka ruce nestrkala. Jenom na to myslela, a jak na to myslela, bylo jí na ruce ještě větší a ještě lepší teplo. Jenomže paní učitelka viděla jenom to, že jsou od popela špinavé. TYHLE ruce. A že by jí zamazaly klávesy.
Tomu Klárka rozuměla: kdyby byly všecky klávesy šedivé, a ne bílé a černé, nikdo by nevěděl, jak na ně má hrát. Tak se nehádala a šla.

   

Ahoj Tomáši,
stala se hrozná věc. Naše tělocvikářka, slečna Šilhavá, šla večer běhat jako vždycky, ale dostala žízeň a zastavila se na pití u nás. Jako u Černý kočky. Eva Šilhavé nabídla napřed pivo, to nechtěla, malinovku, tu taky nechtěla, pak kolu, tu taky nechtěla a byla už docela rozzlobená a nechtěla ani minerálku, tak jí Eva natočila čistou vodu, jenže tu nakonec taky nevypila, protože mě uviděla za piánem. Zrovna jsem zkoušela Kudlu Mackie Messera a koulení očima, a nestačila jsem se dost rychle schovat. Měla jsem kolu, to by mi možná odpustila, snad i ten talíř s karbanátkem a hranolkama, co jsem měla na piáně, nejvíc ji asi rozčílilo, že vedle byl popelník s cigaretou, i když ta nebyla moje, ta byla Evy! I to malé pivo vedle.

[…]

Šilhavá si pro mě přijde zítra. Že prý mi začne úplně nový život, zdravý.
Tomáši, já asi nechci být zdravá.
Ale ty buď,
Tvoje Klárka

    

Milá Klárko,
Mary to asi nějak popletla, řekla mi, že Ti můžu psát k nějaké Garbrétě u Prčic na Sibiři, mně to připadalo divné, ale Mary tvrdila, že tam určitě jsi a že jsi v pořádku a že tam za Tebou pojede a pak spolu přijedete za mnou… tak jsem Ti ke Garbrétě zkusil napsat, ale dopis se mi vrátil. Psal jsem ti, že jsem musel jet do lázní a že už nemusím pořád ležet, učím se znova chodit, a je to legrační, protože mám hrozně tenký nohy. A moc mě nechtějí poslouchat. Taky mi dali francouzské hole. Sestřička se mi smála, že budu francouzsky oholen, a já vážně napřed myslel, že budu muset vzít žiletku a oholit si tváře úplně do hladka nebo mít nějaký zvláštní francouzský knír, jako umělci z Montparnassu… než mi došlo, že sestřička mluví o holích. Ale proč jsou zrovna francouzské, to nevím pořád.
Nebo jsem to možná s adresou popletl nějak já, nevím. Promiň, že jsi tak dlouho čekala na dopis a nevěděla, co se mnou je. Kdyby to bylo naopak, vůbec nevím, co bych dělal… totiž vím co bych dělal! Šel bych Tě hledat. I kdybych si na to musel pořídit hole maďarský, mexický nebo madagaskarský.

   

(lh)