Přivádět lidi na jiné myšlenky…
(z fejetonů Ludvíka Vaculíka)
Před 8 lety
Dnes si připomínáme světlou památku Ludvíka Vaculíka (23. 7. 1926 Brumov – 6. 6. 2015 Dobřichovice). Dobrá čeština mu za mnoho vděčí. Životním žánrem, který Vaculík stále opracovával a rozvíjel, byl fejeton. Psal je už v šedesátých letech, pravidelně pak v samizdatu do měsíčníků Obsah a Lidové noviny. „Tři stránky – to je nejvyšší snesitelná délka textu, o němž si přejeme, aby si ho lidi dál opisovali,“ vyjádřil se k limitům útvaru v souboru vlastních fejetonů z let 1988–1989 Srpnový rok (Mladá fronta 1990). Od roku 1996 psal každý týden fejeton do rubriky Poslední slovo v Lidových novinách. Ten opravdu poslední, nazvaný Až umřu, vyšel 9. června 2015.
Ve Vaculíkových fejetonech se mnohé opakuje a navrací, ale nikdy nejsou předvídatelné. Autor v nich pěstuje programovou antižurnalistiku: není vstřícný k masovému čtenáři („Nejtěžší úlohou spisovatele není být s lidem, nýbrž vydržet sám či s několika sobě podobnými a blízkými lidmi,“ napsal v textu Poslední slovo z prosince 1989) ani k masmédiu. Ve fejetonu O novinách z roku 2013 říká: „Já svůj úkol beru trochu naopak: že když jsou něčeho pořád plné noviny, je správné přivádět lidi na jiné myšlenky, hlavně na jejich vlastní.“
Poslední kniha fejetonů Ludvíka Vaculíka z let 2012–2015 se jmenuje Jsme v nebi (Jaroslava Jiskrová – Máj, Dokořán 2015). Dnes z ní vybíráme text, který vyšel v Lidových novinách 19. února 2013.
(di)
Necelí redaktoři
Pravila jedna paní hlasatelka v televizi, že jsme cosi nedodrželi, proto nám Evropská unie dala pokutu necelých pět miliard korun… Ona se raduje? Ona asi čekala víc.
Necitlivosti k některým slovům přibývá, nebo já to víc vnímám? Rozhodl jsem se jednou zapisovat si takové případy z novin a z televize. Měl jsem jich už necelých dvacet, když mě to omrzelo, a teď nemůžu ten papír najít. To jsem téměř celý já.
Někteří lidé necítí, že slova „necelý“ a „téměř“ vyjadřují vztah k předmětu, o němž je řeč. Příklad: když se při sbírce vybere téměř deset tisíc, je to pěkný výsledek. Když se vybere necelých deset tisíc, je to méně, než jsme doufali nebo než je třeba. Je možné, že toto někdo necítí? A je to přece jasné: když máte v peněžence necelou tisícovku, nemůžete si koupit boty za jedenáct set, ale téměř tisícovka vám postačí na slavnostní oběd s přáteli; já se však hned omlouvám, protože díky mrazu musím jít dělat dřevo.
Myslím, že tato jazyková vada se objevila nedávno: před nějakými dvaceti lety právě díky tomu, že svoboda slova dává příležitost mluvit špatně každému. Zajímavé: v soukromé řeči se to tak neobjevuje: „Dala jsem za ten svetr skoro tisíc korun.“ – „A co stála ta sukně?“ – „Ani ne pět set.“ V těch větách je cítit, co si ta žena o své koupi myslí. Nebo: můžete mít plat téměř patnáct tisíc, ale po všech srážkách zbude vám necelých deset. Ovšem jsou i jiní lidé: stěžují si, že jejich plat je necelých třicet tisíc, ačkoliv berou téměř třicet tisíc.
K redaktorům, jimž k úplnosti něco chybí, patří i ti, kteří řeknou, že díky zemětřesení zahynuli někde lidé. Když díky oteplení přestávají jezdit lyžařské vleky, my můžeme za tu změnu počasí děkovat, ale vlekaři si stěžují, že kvůli tomu utrpí ztrátu. Takový redaktor má scvrklý slovník: slova jako „vlivem, účinkem, působením, následkem“ jsou pro něj odlehlá. Možná je to tím, že častěji mluví, než myslí, a možná vůbec nečte.
Je to možné: že právě lidé, kteří pracují všední řečí, už se nezamýšlejí nad slovy nebo i nad stavbou vět. Jazyk jim zevšedněl jako stolařovi hoblík. A my pak chodíme v hoblinách, které on nevnímá. Ale dobrá redakce by i na tuto stránku svého působení měla myslet. Následkem její nedbalosti úroveň jazyka klesá, jak mnozí cítíme.
Já vím: mně se to mluví, když já se můžu se svými Slovy piplat i tři dny. První den nahrubo a bezohledně naflákám na papír své rozčilení, druhý den to rediguji a vnímám už jako tvar, pokouším se do toho dostat nějakou inteligenci, případně vymyslet pointu: někdy je o něčem jiném, než byl nadpis.
Vliv novin na vkus čtenářů je veliký. Mívám námitku hned proti hlavním titulkům na první straně: když noviny chtějí chytit povrchní pozornost čtenářů, ačkoliv důležitější nebo zajímavější materiál je potom jinde.
V Podbrdských novinách, které vycházejí v Hořovicích, jsem četl tuto anekdotu. Přijde Číňan do obchodu a říká: „Ling tao ping minč koka kola.“ Prodavač nechápe a zeptá se: „Tři láhve čeho?“
