LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Osamělé kradení lupení

Před 2 lety

Anna Bolavá: Do tmy, 2015.
 

Spala jsem krátce. Stojím před řadou divizen a chystám se je otrhat. Prohlížím si ty chlupaté rostliny, beru do dlaní jejich křehké květy a pak je tak mačkám, drtím mezi prsty, až z nich teče šťáva. Patlám to v dlaních a zírám na poničenou strukturu. Občas se stává, že něco nechápu. A tak to musím zmáčknout. Když neznám něčí podstatu, zkouším ho otevřít a následně zničit. Pravá dlaň je silná jako nikdy a nezná bolest ani cit. Je suchá a čistá. V kůži je okoralá díra, ze které už nepůjde udělat jizva, ale to nevadí. Hlavní je, že se brána dvou světů na tomto místě zavřela a už nehrozí nebezpečí.

Při pomyšlení na všechnu tuhle práci mě zalije vlna nečekané radosti a sevře se mi srdce. Snad se to nepřesune do hlavy. Pohlcuje mě rozrušení z toho, že existuju a co dělám. Prohlížím si své dlaně a kam až vedou ruce. A nohy trčící od podlahy nahoru, černé, neostříhané nehty, modřina pod levým kolenem. Najednou nevím, co s rukama. Musím se vší silou zatahat za vlasy pod šátkem. Čelo mám rozpálené. Překypuju nádherou a trochu mě mrzí, že není na světě nikdo, s kým bych se o ni mohla podělit. Ale kdo by tohle pochopil? Kdo by se se mnou radoval z kradení lupení? Kdo? Nikdo z těch, které znám. Na přílivy radosti to však nemá vliv, dokážu se radovat i o samotě, jsem přece na sobectví zvyklá. Jen by to chtělo ponořit hlavu do ledové vody.

(dk)