Orákulum a duše
Před 10 lety
Roger Zelazny: Jack, Pán stínů, 2015.
„Pak mi tedy pověz, zda uspěji v tom, po čem toužím.“
„Uspěješ v tom, co chceš podniknout, ale možná už po tom pak nebudeš toužit.“
„Nerozumím ti, Jitřníku.“
„I to vím. Jenže takhle to máš se všemi orákuly, Jacku. Když se proroctví vyplní, dotyčný už není stejná osoba, která kladla otázku. Je nemožné naučit člověka vnímat, co s ním udělá plynutí času; a je to jen tvé příští já, jemuž je proroctví určeno.“
„To je férové,“ přisvědčil Jack. „Jenže já nejsem člověk. Jsem temnoťan.“
„Všichni jste lidé, ať je vaším domovem kterákoli strana světa.“
„Nemám duši, a tudíž se neměním.“
„Měníš se. Všechno živé se mění nebo umírá. Tvůj lid je chladný, ale jejich svět je teplý, obdařený romantickým kouzlem, pocitem údivu. Světelňané znají city, jimž neporozumíš, ale jejich věda je chladná jako srdce tvého lidu. Přesto by se jim ve tvém království líbilo, kdyby se ho tolik nebáli, a o jejich citech vůči tobě platí totéž. V každém z vás se skrývá velký potenciál. Stačilo by, kdyby strach nahradilo porozumění, neboť jste každý zrcadlovým odrazem toho druhého. Tak mi tu nemluv o duši, když jsi nikdy žádnou neviděl, člověče.“
„Jak říkáš – nerozumím tomu.“
Jack si dřepl na kámen a jako Jitřník se zahleděl na poledne.
(rh)
