LITERÁRNÍ BAŠTA

Na zpáteční cestě E. nás vzal do svého auta a rozmluvil se o Bohumilu Hrabalovi, tehdy největším českém spisovateli; s bezbřehou fantazií, pln plebejských zkušeností, Hrabal byl velmi čten a milován (vlna mladé české kinematografie ho zbožňovala jako svého patrona). Byl absolutně apolitický. Což v režimu, pro který „všechno je politické“, nebylo nevinné: jeho apolitičnost se vysmívala světu, kde řádila ideologie. To byl důvod, že byl po celou dobu v relativní nemilosti (neupotřebitelný pro oficiální angažovanost), ale bylo to paradoxně díky jeho apolitičnosti (proti režimu se též nikdy neangažoval), že během ruské okupace ho nechali na pokoji a že směl tu a tam vydat nějakou knížku.

E. ho hněvivě napadl: Jak může přistoupit na to, aby jeho knihy byly vydávány, když knihy jeho kolegů jsou zakázány? Jak může tímto způsobem dát najevo souhlas s režimem? Bez jediného slova protestu? Jeho chování je neodpustitelné a Hrabal je kolaborant.

Reagoval jsem se stejným rozhořčením: Jaká je absurdnost mluvit o kolaboraci, když duch Hrabalových knih, jejich humor, jejich představivost jsou naprostým protikladem mentality, která nám vládne a chce nás udusit ve své svěrací kazajce? Jediná Hrabalova kniha udělá větší službu lidem, jejich svobodě ducha, než všechna naše protestní gesta a proklamace! Diskuse v autě se rychle proměnila ve zlobnou hádku.

Když jsem na to myslil později, ohromen tím vypuknutím nenávisti (nenávisti autentické a plně vzájemné), řekl jsem si: naše srozumění u lékaře bylo pomíjivé, způsobené náhodou dějinných okolností, které z nás učinily pronásledované; náš nesouhlas byl naproti tomu základní a nezáležel na žádných okolnostech; byl to nesouhlas mezi těmi, pro které politika je nadřazena konkrétnímu životu, uměleckému dílu, svobodě myšlenky. Oba tyto postoje jsou možná oprávněné, ale zároveň jeden s druhým neslučitelné.

(lp)