LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Nezvaný host

Před 9 měsíci

Géza Csáth: Čarodějova zahrada, 2016.
 

V tom okamžiku zaslechnu zvuk. Zvuk, který se podobá dětskému pláči nebo skučení mučeného zvířete. Zvuk, při kterém mi tuhne mozek v lebce a po páteři přebíhá strašlivý křečovitý mráz.

Naslouchám.

Zvuk se ozývá znovu. Stále silněji. Jak ho slyším, celou nervovou soustavou mi prostupuje hrůza a děs. Je to pronikavý, usoužený, vyzývavý a výhružný hlas, který chvíli slyším z nekonečné dálky, chvíli zas z bezprostřední blízkosti, jako by se šířil ze dřeva postele a z nábytku v pokoji.

Jako by kňučelo k smrti mučené malé dítě. Jako by stará sova s oškubanými křídly zoufale houkala do noci, že vše pomíjí.

Hlas nepřestává zvučet, jen se občas odmlčí. Pak plynule sílí, stává se stále děsivějším a bolestnějším.

Celé tělo mi polévá studený pot. Vyskočím z postele, zapálím svíčku, pobíhám s ní z pokoje do pokoje. Zastavím se. Naslouchám. Zvuk se ozývá chvíli zblízka, chvíli zdálky. Třesu se, sluch mám zbystřený a znovu pobíhám mezi pokoji. Zdá se, že zvuk vychází z kuchyně. Opravdu, když vejdu do kuchyně, celou místnost zaplní sténavý, pekelně kňouravý, ukvákaný zvuk.

Rychle začnu hledat, odkud vychází. Ozývá se z rohu, ve kterém stojí necky. Odsunu je. Spatřím zvíře velké jako menší kočka. Hoví si tam schoulené a těžkopádně se obrací směrem ke mně.

(jm)