Newman vs. Novák
Před 10 lety ·· Radek Hochmal
Při pravidelném slídění v knihkupectví mé oči velice brzy zabloudily
k masivnímu svazku knihy Valhala od Františka Novotného. Ono ji
nešlo přehlédnout, v pevné vazbě a pod nádherně mrazivou obálkou se
skrývá víc než tisíc stran textu. Aha, ona je to rovnou celá trilogie,
říkám si při pročítání několika náhodných odstavců z první
třetiny knihy. Ale počkat, počkat, tohle už jsem přece četl, to mi něco
říká… Ale na druhou stranu
– Novotného jméno mi k tomu nějak nesedí.
S pátráním pokračuju v útrobách domácí knihovničky – opravdu v útrobách, tipuju to tak na devadesátá léta. A nacházím. Jaké je moje překvapení, když obálku s názvem Dlouhý den Valhaly (první díl trilogie) z nakladatelství Altar zdobí kromě nezapomenutelně (ne)oděné valkýry, vraždící jakéhosi esesáka, od Martiny Pilcerové taky jméno úplně jiného autora – Franka N. Skippera.
Jak už jste se mnozí dovtípili (anebo jste v české fantastice poučenější a věděli jste to dávno), nejde o plagiát ani pastiš. Novotný se tehdy, v roce 1994, jen z legrace uchýlil k anglickému pseudonymu. A mně začali v mysli defilovat další autoři, kteří to na nás čtenáře hrajou podobně – a to nejen v oblasti fantastiky – , a s nimi i otázka, zdali mají všechny ty Franky, Johnny a Jacky zapotřebí. Opravdu se kniha se zdánlivě americkým (či alespoň severským) autorem a vzezřením lépe prodává? Nebo jaké jiné důvody mohou člověka vést k takovému kroku?
Juraj Červenák začínal jako Thorleif Larssen, Vlado Ríša byl pro čtenáře raději Richardem D. Evansem, Veronika Válková dokonce kvůli psaní „změnila pohlaví“ a stala se Adamem Andresem a Josef Pecinovský byl střídavě Bernardem Antem, Brucem Newmanem i Joem Townwayem; stranou ponechme vtipné přízvisko Jiřího Walkera Procházky, ale i on byl Georgem P. Walkerem. To jsou jen někteří z mnoha.
Ano, fantastika je spojována se západním prostředím, a tak možná čtenářům k onomu pestrobarevnému paperbacku sedí líp jméno, co zní jako přežvýknutí žvýkačky. Přidejme snad také obecný trend pronikání angličtiny do všech sfér každodenního života, zejména u mladší generace. To vše ale přece ještě nic nevypovídá o kvalitě textu! Novotný zpětně hodnotí svůj experiment se jménem jako samoúčelnou hru. Válková zase přiznává, že svůj pseudonym stvořila ze strachu, že knihy by nemusely být přijaty kladně, a znemožnily by jí budoucí publikování odborné literatury.
Všem pokusům skrýt se za anglickým pseudonymem, včetně těch několika vybraných příkladů přiznání skutečné motivace, je nadřazen jeden vyšší činitel – komerce. Nemůžeme si hrát na to, že autoři na svých dílech nechtěli a nechtějí vydělávat, a já jim to samozřejmě ani nemůžu mít za zlé. Přesto věřím, že ono zvukomalebné šva je jenom berlička, která sice hrstku nešťastných čtenářů může dostrkat ke koupi, ale textu samému stejně nijak nepomůže. Aby bylo takových nešťastníků méně a méně, to je jen jeden z vedlejších cílů tohoto článku. Mnohem víc bych si přál, aby byl čten jako výzva: Nevyhýbejme se českým jménům na obálkách a přebalech knih! V té přezíravosti je cítit obrovská nedůvěra v naše autory, v české jméno, v jakoukoliv českou značku a je na nás, abychom to změnili. Nebuďme tedy k českým autorům skoupí. Nehleďme prvoplánově s vyvalenýma očima a pokleslými čelistmi do tváře (a na obálky) Paula Newmana a buďme pyšní na originálního Pavla Nováka.