LITERÁRNÍ BAŠTA

Neudělala jsem to, protože by hned vyšlo najevo, že poslouchám cizí rozhovory (ale upřímně, kdo z umělců to nedělá?), a jednu výchovnou bych nejspíš schytala též. A tak mi nezbylo než o téhle otázce, která mi leze na nervy už od mých žákovských let, trochu přemýšlet. Byla jsem sice šprtka a z češtiny měla vždy za jedna, ale o to víc mě rozčilovalo, když touto otázkou dospělí drtili mé kamarády. A dovedu si představit, kolik dětí, které nemají z češtiny jedničku, si ji dnes po vysvědčení také vyslechne.

Co je to vůbec za otázku? Je snad každý dospělý kontrolorem na imigračním úřadě, a když jejich dítko nepíše diktáty na výbornou, bude vyhoštěno, protože podle žákovské „neumí česky“? Jako by to, že člověk danou řečí mluví, automaticky znamenalo, že ji umí. Ano, rozumí, zná fůru slov, dokáže v dané řeči číst a psát, ale ovládat veškeré gramatické nástrahy, výjimky a náležitosti? To přece neumí nikdo! Ani ten nejčeštinovatější češtinář nemůže říct, že češtinu ovládá stoprocentně.

Aktivní slovní zásoba dospělého člověka se prý v závislosti na jeho vzdělání a zájmech pohybuje mezi třemi a deseti tisíci slov. Pasivní je ještě třikrát až šestkrát větší. Stále nám však zbývá přes sto padesát až dvě stě tisíc českých slov (Slovník spisovného jazyka českého, který poprvé vycházel v letech 1960 až 1971, obsahuje zhruba 192 000 slov, celkově se jich v češtině odhaduje asi 250 000).

Na to nemá kapacitu nikdo z nás. Naštěstí mozek, stejně jako počítač, může využít různá externí úložiště. Patří k nim i dobře známá Pravidla českého pravopisu. Uznávám, že nejsou vždy po ruce. Ale od toho je tu skvělá Internetová jazyková příručka (http://prirucka.ujc.cas.cz/), díky níž si lze pravopisně obtížnější jevy vyhledat snadno a rychle. A používat ji můžete dennodenně/denno denně/ denodenně, nebo snad denno-denně? No schválně.

Znát všechna česká slova a umět je i pokaždé správně napsat prostě nejde. Něco jiného je nemít ponětí o gramatických základech, neuvědomovat si rozdíl mezi slovy „být“ a „bít“ nebo „výt“ a „vít“, a přesto vychodit základní školu. Jenže i žák s těmi nejhoršími známkami si tyto základy většinou ze školy odnese. Má-li povědomí o tom, proč se daná slova píšou právě tak, a ne jinak, pak nezáleží na tom, zda prošel základkou s jedničkami, nebo čtyřkami, zda je to budoucí spisovatel, nebo traktorista. Ale znát nazpaměť veškeré výjimky české gramatiky? To nelze. Není snad důležitější, že si člověk umí a hlavně chce informaci vyhledat?

A proč se rodiče ptají dětí na něco, na co se nedá kloudně odpovědět? Mluvím plynně anglicky, domluvím se ve francouzštině, ani němčina mi není cizí. Ale! Nikdy bych se neodvážila tvrdit, že daný jazyk umím, tedy ovládám. Je jedno, kolik jsem toho schopná napsat, přečíst nebo namluvit – vždycky narazím na překážku, kterou bez slovníku či jiného jazykového průvodce nepřekonám. A nespočívá učení právě v tom, umět ty hodiny proteoretizované ve školních lavicích uplatnit v praxi? Každý kantor může být hrdý na svou práci ve chvíli, kdy si jeho žák vyhledá cokoliv v příručce pravopisu nebo ve slovníku jen proto, že to „chce prostě napsat správně“. Tehdy se prokáže, že se někdo díky moudrému vedení rozhodl o jazyk zajímat a není mu fuk, zda má ve statusu na facebooku v jedné větě dvanáct hrubek.

A tak apeluji na všechny rodiče: Netrapte svá dítka pro nějakou tu špatnou známku z jazyka českého, jen si vzpomeňte, kolikrát vám osobně ty „víly vyli“ nebo „vrabci zobali igelyt“! Ono to ani nejde přečíst, že? Protože teď už víte, že takové hrubky jsou nepřípustné. Vždyť právě chybami se člověk učí.