Nemá šanci
Před 10 lety
Matěj Hořava: Pálenka, 2014.
Těžko se zde skrývá bláznovství; nevěru zde skrýt nelze. A podaří-li se ji skrýt, vysvitne potom na povrch ve tvářích dětí: v zrzavých vlasech a příliš jasně vyhraněných rysech… I po smrti zde člověk zůstává: na krchově a v paměti: v nekonečných zkazkách; zde nelze nebýt postavou příběhu, zde nelze nebýt vyprávěn, šeptán do ucha v kostelní lavici, vyřváván v hospodě. Jméno každého živého či mrtvého zní občas obcí. A jak se dlouží noc, nuda a nečinnost obalují jména dalšími příběhy; každý nevysvětlený detail ze života kohokoli zdejšího je třeba zaplnit deseti, dvaceti verzemi příběhů; možnostmi, fikcemi, kombinacemi všedními až šílenými: záleží na úsudku vypravěče a naslouchajícího; jenže soudnost zde časem upadá, degeneruje; hranice mezi fikcí a realitou se maže čím dál bezstarostněji a vehementněji…
(…)
Snažím se to přehlušit jinými příběhy, u kamen, která šumí, nad kávou, jež nadpozemsky voní, nad atlasem, který jsem si přinesl ze školní knihovničky… Jenže zároveň v kostech cítím, jak jsem zrovna někde opodál vyprávěn; jak se i na mě nabalují nekonečné příběhy; cítím, jak mi každý z obce leze do hlavy: A von si myslí, já jsem inteligent, a tak tam sedí zabarikádovanej. A von si myslí: zdejší holky, to pro mě nic nejni. A von si, teta, v duchu říká: pudu rači za falářem; a eště si řiká… A cizí hlasy, cizí myšlenky, cizí fikce, cizí příběhy už prorůstají i mým tělem; je naprosto marné nechtít vyprávět, když jste se sami stali postavičkou z desítek a stovek soukromých knížek, soukromých románů… Jistě, roztaje sníh a člověk občas zmizí dolů do Oraše; jenže to už nijak nepomůže: bude vyprávěn s ještě větší a neurvalejší fantazií; čím méně je na očích, tím víc je třeba přemýšlet, tvořit; odjede-li člověk do Čech či Temešváru, nemizí: naopak: je zde náhle i s milenkami z dálek, je zde s rodiči a prarodiči nejrůznějších podob; je zde s desítkami nemanželských harantů; rozrůstá se, roste, roste do obludných rozměrů…
(mk)
