LITERÁRNÍ BAŠTA

Nad gaučem visí v rámečku černobílá fotka naší starý chalupy. Kolem je vidět kus plotu a lavička a dvorek. To všechno už není. Něco z toho tedy možná ještě je, ale je to pod vodou. Můžu se na tátu zlobit, že pořád leze do pramice? Platíme už ve vsi za dva blázny na loďce. Někdy si nás dva představuju, jak asi vypadáme z dálky. Na tmavý hladině svítí můj žlutej chemickej blond, moje rozkydlá malá postavička navlečená do sportovní bundy zapnutý ke krku a se mnou na lodi ohnutej starej chlap, na kterým visí blůza od montérek a kterej jen hodiny a hodiny čučí do vody. Nejčastěji vesluju na to místo, kde stála na pravým břehu naše chalupa nebo o kus dál po proudu chalupa strejdy Venci. Říční proud je tak pomalej, že pramice skoro nehybně stojí na hladině. V létě nebo na jaře je to pěkný a vlastně to mám taky ráda. Vítr, kterej chodí po hladině, mě studí ve vlasech a hladí mě. To je příjemný, to hlazení, to se ženskejm v mým věku už tak často nestává. Táta pořád kouká do vody, nejdřív jsem nevěděla, co tam pořád vidí, ale za ty léta už to vím. A vidím to taky. Jsme jak dva potrhlí rybáři bez prutů a podběráků. V hospodě se mi kluci smějou, vymysleli pro nás dva takovou přezdívku. Podle jednoho americkýho seriálu, co běžel v televizi. Vůbec nebyl o rybářích… My dva s tátou z vody nic nelovíme. Leda tak vzpomínky.

(povídka Baywatch)

–

Po Kašparu Váchovi, který kdysi koupil grunt za dva tisíce zlatých, po Němci řečeném Babíkovi a jeho synu Štěpánovi, po farním mecenáši Svobodovi a po Jakubu Kabrnkovi, který v první válce jedl na albánském pobřeží želvy, aby neumřel hlady, a který ke stáru skončil daleko od statku zbavený občanských práv, přišel na Vajdlovnu kočí Bureš. Říkalo se, že je jedním z těch zlatokopů, co se vraceli zpátky ze Sudet, kde se napakovali na statcích přidělených po odsunutých Němcích. Ale Bureš neměl nic než dva koně, které si přivedl pešky za opratě v každé ruce. Za ním šla jeho žena, na zádech cíchu nacpanou šatstvem, a za sebou táhla malý žebřiňák s nádobím a peřinami. Za vozíkem klopýtaly dvě děti. Protože byl kočí nemluvný, nikdo se pořádně nedozvěděl, odkud vlastně přišli. Jednotné zemědělské družstvo potřebovalo každou ruku i koně, tak ubytovalo Bureše s manželkou a dvěma syny v chalupě č. p. 8 a ve vsi se mu začalo říkat kočí z Vajdlovny. Bylo mu něco přes čtyřicet a uměl i kovat, takže jednou za týden v prázdné kovárně na návsi koval koně pro družstvo i pro pár zbylých malých rolníků ze vsi a okolí. Nebyl hromotluk, spíš menší chlapík, byl mírný a mluvil tiše, ale sílu měl, v ramenou i pažích. Hned první týden, když se večer zastavil v hospodě, se od vedlejšího stolu zvedl jeden z místních chlapů, přišel k němu, napil se z půllitru čerstvě natočeného piva, které stálo před Burešem na keramickém tácku, a zase v klidu odešel ke stolu ke svým. Kočímu Burešovi bylo jasné, že jestli chce jako naplavenina v téhle vesnici obstát, musí udělat jediné. Dojít k sousednímu stolu a napálit toho chlapa pěstí do obličeje, až se převrhne i s židlí na záda. Z toho pocitu, uhodit někoho hranou holé ruky do brady, ho na okamžik nepříjemně zašimralo v krajině břicha, ale vzápětí vstal a udělal přesně to, co musel.

(povídka Vesnickej román)