Nech toho, nic mi není!
Před 10 lety
Vlasta Dušková: Kavky nad městem, 2014.
Kolik týdnů ji tehdy pálila v uších věta: „Táhněte k čertu vy zasraný německý čubky, chcípněte hlady.“ Na druhý den se s matkou snažily vystát frontu na chleba, stejně ho ale zase nepřivezli. Dav rozzuřených ženských, které donedávna znala jako mírumilovné tety, sužovaných bídou a starostmi, se choval jako rozlícené stádo. Začalo hašteření o možné i nemožné, a vzápětí uslyšela hlasité mlasknutí. Matčina pěst se jí bolestivě zavrtávala pod lopatku a nešetrně ji postrkovala před sebou. I bez toho se sama hnala jako o závod, jenom aby už byly z dosahu trpkého pokoření. Když si konečně v prázdné ulici mohly vydechnout, viděla, že matka je bílá jako křída, z čela se jí řine krev a rozpíjí se ve skvrnu na šátku omotaném kolem krku. Dostala strach, a ačkoliv nebyly zvyklé objímat se, tenkrát chtěla v návalu rozčilení matku pohladit. Ta se však ohnala slovy: „Nech toho, nic mi není!“
(mk)
