Návštěva Daliborky
Před 10 lety
Juraj Červenák: Krev prvorozených, 2014.
Kruhová místnost s celami po obvodu vypadala pohostinněji než většina pražských hostinců – stěny vymalované žlutou a červenou, strop z vyřezávaných trámů, rozpálená kamna, vzduch nasycený vůní čerstvě uvařeného oběda. Dveře cel byly dokořán. Čistí a dobře oblečení vězňové seděli u dlouhého hodovního stolu uprostřed, jedli dušené maso, pili pivo a víno a mastili karty.
„Pane rychtáři,“ otočil se Popel ke Smolíkovi, „netušil jsem, že je o osazenstvo hradních žalářů postaráno tak dobře.“
„Horní patra věže jsou vyhrazena urozeným provinilcům, Vaše Milosti. Žádnému nehrozí poprava, většinou jsou to cizoložníci, pomlouvači, účastníci soubojů nebo dlužníci. Zůstanou zde jen do chvíle, než je jejich majetní příbuzní vykoupí.“
„Chápu, ale tohle? Už tu schází jen muzika a nevěstky.“
„Ty vodí dozorce až večer.“
„Žertujete!“ zvolal Popel, ale rychtář mu odpověděl kamenným výrazem obličeje.
„Vaše Milosti!“ poznal říšského radu jeden z vězňů a vyskočil od stolu, přičemž z číše v jeho ruce vyšplíchlo trochu vína. „Díky Bohu! Konečně našim stížnostem dopřáli sluchu! Prosím, zjednejte nápravu co nejdříve!“
„Obávám se, pane, že netuším, o čem je řeč,“ odvětil pán z Lobkovic zmateně.
„Už se to nedá vydržet!“ lamentoval vězeň. „Do spodní kobky od rána lifrují nějakou spodinu, odpornou zločineckou sebranku, a nevýslovně nás tím ruší. Kdo má poslouchat ten neustálý hluk a zvířecí vytí? Některým pánům to dočista vzalo chuť k jídlu.“
Jako by to měli nacvičené, odněkud z nižších prostor věže vzlétl táhlý křik plný bolesti.
„Slyšíte?“ ukázal vězeň k podlaze. „A tohle se tu děje celý den. Musím znovu důrazně požádat, aby to co nejdříve skončilo. Mučte si tu všivou havěť někde, kde to nebude obtěžovat slušné lidi!“
Obličej Zdeňka Popela rozkrojil neupřímný úsměv. „Uvidím, co pro vás mohu udělat. Pane rychtáři, pokračujme.“
(rh)
