LITERÁRNÍ BAŠTA

„Mimořádná parapsychická vnímavost se vyskytuje téměř výhradně u velmi mladých lidí,“ dozvídáme se ve druhé, retrospektivní kapitole po velmi zdařilém narativním začátku, který nás vrhá přímo do spárů prvního řádícího Návštěvníka. Takový věk je samozřejmě pro knihu cílící na hranici mezi dětským a dospívajícím publikem až ironicky příhodný, proti konkurenci ze stejného subžánru je ovšem zde zvolen logicky. Tendenci vidět bubáky pod postelí a vytvářet ze stínů obrysy skutečných strašáků mají přece právě děti a dospívání je rovněž nejcitlivějším obdobím v životě člověka. Není tedy divu, že vidět, slyšet nebo cítit projevy zemřelých, kteří nebyli z nějakého důvodu ochotni opustit náš svět, mohou právě mladiství – to bojovat o život v patnácti letech, ať už lukem (Hunger Games), nebo prostřednictvím smrtelných kouzel (Harry Potter), mi přijde o dost absurdnější. Bude-li ovšem tahle tendence pokračovat, s celosvětovým zlem se v brzké budoucnosti popasují osmiletí, jako je tomu třeba v případě parodického městečka South Park. Až z toho neustálého zlehčování násilí začíná trochu mrazit a vyvstává otázka, nakolik je to vlastně ještě únosné: „Takže jsem většinu doby, kdy jsem byla vzhůru, trávila s dalšími mladými agenty z Jacobsovy společnosti. Byli jsme si blízcí. Pracovali jsme společně. Bavili jsme se. Trochu jsme si vzájemně zachraňovali život. Jmenovali se, jestli vás to zajímá, Paul, Norrie, Julie, Steph a Alfie-Joe. Teď už jsou všichni mrtví.“

Členové kanceláře Lockwood jsou vlastně jenom tři. Typizované charaktery George a Lockwooda jsou obdobou vyšetřovatelů Muldera a Scullyové z Akt X – entuziasmem sršící neposeda konfrontovaný s racionálně uvažujícím vědátorem a knihomolem. Ve vypravěčské ich-formě se ovšem skrývá jiná postava, Lucy. Ta je v líčení událostí přesvědčivá a svižná, když vypráví o řádění duchů, jejich mytologii, alternativní historii aktuálního světa, akci vyšetřovacího týmu Lockwood a spol. Dokáže vyvolat i stupňovat napětí a strach, počínání hrdinů sledujeme se zájmem. Horší už je to v retrospektivních pasážích, v Lucyiných vnitřních monolozích a reflexích událostí a postav – tady se kniha snaží hrát si na román, ale není jím. Jediná dějová linka a jednoduché tajemství na román zkrátka nestačí. Děj je najednou rozvleklý, epizodický, čtenář je nucen přihlížet jen malým případům, zaobírat se malichernými teenagerskými problémy (móda, popkultura, žabomyší spory mezi vrstevníky – ještě jednou, protagonistům není více než dvacet let) a sledovat umělé konflikty, které mají udržet čtenáře v bdělosti v době vyšetřovacích intermezz (střetávání povah Lucy a George je svou vykonstruovaností otravné od samého začátku). Na druhou stranu bude možná dětské a -náctileté čtenářské publikum zrovna na tyhle pasáže slyšet více než na děsivou duchařinu, před kterou bude zalézat pod deku a co chvíli se dívat pod postel, zdali se tam neplazí chumáče mlhy.

Závěrem přichází i malý podraz na čtenáře, neboť pravé kvílející schodiště není totožné s tím na přebalu (ten zobrazuje scénu z první kapitoly) a objeví se až v poslední třetině knihy. Naproti tomu potěší přiložený šikovný slovníček, který je jakousi skrumáží „bestiáře“, reálií světa po Problému a zároveň obdobou věcného rejstříku, kde se panelákové děti konečně dozvědí, co je to vlastně ten rapír nebo jak voní kytička levandule. Oddechovou duchařinu určenou pro mladší čtenáře si rozhodně užijí i dospělí. Úvod i závěr jsou skutečně děsivé, střední pasáži by naopak slušelo, kdyby méně meditovala a víc šramotila železnými řetězy a cákala ektoplazmou. Na další porci strachu se můžeme těšit zhruba v říjnu tohoto roku, kdy k nám dorazí Šeptající lebka.