LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

„Mohl byste mi dát tu gumičku, prosím?“

Před 3 lety

George Mikes: Jak být chudým, 2015.
 

Byl jsem mladým studentem práv v Budapešti, když jsem měl první šokující zkušenost s lakotou. Zaměstnával mě právník, přítel naší rodiny, který byl hřmotné postavy, halasného smíchu a měl jsem jeho sympatie ohledně přání být spíše novinářem než právníkem. A tak mi dával volno dle mých potřeb. Občas mě ale potřeboval a platil mi slušné peníze, i když nepříliš zasloužené. Jednoho sobotního odpoledne se konala akce, kterou Britové nazývají „dokončení“ velkého nákupu bytů. Já byl povolán na třetí hodinu a měl jsem za úkol být při této příležitosti po ruce. Mým posláním bylo chovat se slušně, vysypávat popelníky a pijákem sušit podpisy na smlouvách. Nejprve jsem čekal tři hodiny ve vedlejší kanceláři, kde jsem se vytrvale a ne zcela neúspěšně dvořil služebné pana právníka. A pak, okolo šesté, přišel můj velký okamžik a já byl pozván dovnitř. Když jsem vešel, uviděl jsem pana H., našeho klienta a prodejce v jedné osobě, který seděl před obrovskou hromadou peněz. Cena byla půl milionu pengös, asi 25 tisíc liber, v té době velké bohatství, zvláště v Maďarsku. Šeky se běžně neužívaly, platilo se vždy hotově. Do té doby jsem takovou horu peněz nikdy neviděl. I když byl pan H. vysoké postavy (vyzáblý a mrtvolně bledý), nebyl za tou kupou peněz téměř vidět. Smlouvy byly náležitě podepsány, pijákem řádně osušeny a hned potom advokát kupujícího požádal o listiny náležející k domu (nájemní smlouva, pojištění apod.). Pan H. vzal do ruky silný svazek listin opásaných gumičkou, tu sejmul a dokumenty předal advokátovi kupujícího. Ten je v rychlosti prošel, měl je pochopitelně nastudované již z dřívějška, shledal, že je vše v pořádku, a protože listiny nedržely pohromadě, položil panu H. osudovou otázku: „Mohl byste mi dát tu gumičku, prosím?“

Pan H. byl viditelně zaskočen. Po krátkém zaváhání odvětil: „Gumičku? Dám vám ji za 50 fillerů“ (asi šest pencí).

V zájmu zachování přesného popisu dodávám, že můj šéf klidně, ale rozhodně prohlásil: „Ale, no tak, pane H…,“ a vzal panu H. gumičku z ruky a podal ji advokátovi. Ani nevím, jestli ta směšná částka pak byla odečtena z jeho účtu.

To se stalo již před drahnou dobou. Více než před půl stoletím. Ale tento výjev se mi trvale zapsal do paměti. Co vedlo člověka, který právě obdržel 25 tisíc liber, k tomu, aby se snažil vydělat dvě pence na obyčejné gumičce, jsem nechápal tehdy a nerozumím tomu ani teď.

(km)