LITERÁRNÍ BAŠTA

Úvodem je třeba konstatovat, že Cesta do Nidarosu, první svazek (prý) osmidílného cyklu Oko jelena, je bohužel vlastně velmi dobrá kniha. Jen bude přes všechna zklamaná očekávání zázrak, když se dostane k tomu správnému čtenáři. Jak to říci co nejstručněji: Ačkoli úvodní dějová premisa zavání vědeckofantas­tickými kejklemi a hrátkami s cestováním v čase, sci-fi spíše nečekejte. „Účinkují vesmírní nomádi, kteří šlohli pět tun knížek i s přebalem, čili budovu Národní knihovny. Zapněte si pásy. Cestovní kancelář Pilipiuk Travel vás zve na další výpravu v čase a prostoru.“ Očekáváte-li stejně jako já po této ukázce z anotace pořádnou dávku humoru, jste opět vedle, tady se hraje jen na vážno, a tím pádem nečekejte ani typického Pilipiuka (humoristickou fantasy). Ty tam jsou doby nasávajícího amatérského exorcisty Jakuba Vandrovce, přichází syrová realita šestnáctého věku v chladném nehostinném norském Trondheimu, který je oním fantasticky znějícím Nidarosem.

Sci-fi úvod velmi rychle přejde v historickou novelu se dvěma liniemi vyprávění. Markova „smlouva s ďáblem“ spočívá v komplikovaném úkolu získat Oko jelena, o jehož podobě nebo funkci neví zhola nic. Ku pomoci dostává od tajemné lasice alespoň bystrou, i když mírně arogantní dívku Helenu Korzeckou, která si při polském lednovém povstání roku 1863 prošla podobně nezáviděníhodným osudem jako Marek a místo smrti zvolila službu. Druhá linka je čistě historická a nechává nás více nahlédnout do života pozdně středověkého člověka, času hanzy a dálkového obchodu, když sledujeme plavbu tajemného alchymisty, který by snad o Oku mohl něco vědět.

Z pozice historika amatéra si troufám hodnotit, že Pilipiuk je ve své snaze o historickou přesnost neskutečně precizní. Nezaobírá se však velkými událostmi, nezajímají ho slavná data ani jména a nechrlí na nás přívaly historismů. Exceluje především v zachycení syrové reality každodenního života. Bída, zápach, absence hygieny, odporná jídla provinčních měst a osad, surové opakované znásilňování, to vše se nám s každou další stranou zadírá pod nehty daleko více než stěžejní úkol paktovaný mimozemšťany. Asi nejpřesnější příměr, který mi přichází na mysl, je Defoeův Robinson Crusoe. O Oku jelena se toho vlastně mnoho nedozvíme, zato Marek každý den zakouší, jaké to je, se o sebe postarat bez výdobytků civilizace, jak si poradit bez moderních nástrojů a zajistit si potravu. Trpí stejně jako Robinson, obklopený neznámou divočinou. Netuší, jak si vydělat peníze, rozdělat oheň, přežít bez elektřiny, a často musí držet jazyk za zuby, aby neskončil na hranici.

Na této podmanivé sociologické sondě mě nechtěně pobavila snad jen dvě místa. Je obdivuhodné, že si katolička Helena tváří v tvář luteránským zvrhlíkům uchovává víru v Boha a království nebeské, navíc s vědomím existence mimozemských civilizací, díky nimž byla její duše přenesena do jiné doby a její tělo reintegrováno bůhví z čeho (Marka lasice „uplácala“ ze soba). Rovněž se nelze nepozastavit nad autorovou mírou optimismu a vírou v lidské schopnosti a vědomosti. Ze začátku si sice cizinec z jiného času logicky neumí poradit s rozděláním ohně, ale hned vzápětí kuse – přesto na učitele informatiky velmi erudovaně – vypráví o polské historii. Všechna čest, v Polsku jsou zřejmě národní hrdost a povědomí o vlastní minulosti na mnohem vyšší úrovni než u nás.

Někteří pedagogičtí prognostici tvrdí, že populárně historické romány a počítačové hry zasazené do minulosti našeho světa budou brzy jedinou formou, jak do náctiletých mozků dostat alespoň střípky událostí, které se odehrály, než se oni nedouci narodili. Právě takový účel může Cesta do Nidarosu (a její budoucí pokračování) splnit velmi snadno a tak jako učitel Marek zužitkovává a předává znalosti 21. století zaostalým seveřanům, může i Pilipiuk svým nelichotivým, ale o to uvěřitelnějším obrazem minulosti poučit a zaujmout nás, současné čtenáře.