Literatura je vážná věc
Před 9 lety
Michel Houellebecq: Podvolení, 2015.
Univerzitní studia v oboru literatury nespějí, jak známo, zhruba k ničemu, nanejvýš u těch nejnadanějších studentů vedou k dráze vysokoškolského pedagoga v oboru literatury – nastává tak poměrně úsměvná situace, kdy jediným cílem systému je jeho vlastní reprodukce s více než 95% mírou odpadu. Nijak ale neškodí, a mohou dokonce skýtat okrajovou užitečnost. Dívka žádající o práci prodavačky u Céline nebo Hermèse si bude přirozeně muset dát záležet především na svém vystupování; její bakalářský nebo magisterský diplom z moderní literatury však může znamenat přidanou hodnotu zaručující zaměstnavateli když ne přímo použitelné schopnosti, tak aspoň jistou intelektuální pružnost, a tedy předpoklad kariérního postupu – literatura kromě toho vždycky měla v oblasti módního průmyslu pozitivní konotace.
–
„Zvláštní,“ řekl konečně Lempereur, „jak zůstáváme blízko autorům, kterým jsme se věnovali na začátku života. Dalo by se očekávat, že po jednom nebo dvou staletích vášně vyprchají, že jakožto učitelé dosáhneme určité literární objektivity a tak. No a vůbec ne. Huysmans, Zola, Barbey DʼAurevilly, Bloy, ti všichni se znali, přátelili se nebo nenáviděli, fandili si, pak se rozkmotřili, příběhy jejich vztahů tvoří francouzskou literaturu. A my s odstupem více než sta let tytéž vztahy reprodukujeme, stále zůstáváme věrni svému šampionovi, jsme pro něj připraveni se mezi sebou přátelit, naštvat, bít se za ně ve svých článcích.“
„Máte pravdu, ale tak je to dobře. Aspoň to dokazuje, že literatura je vážná věc.“
–
Poštovní schránku jsem měl plnou různých úředních dopisů, z nichž některé vyžadovaly rychlou odpověď. Řádné plnění úředních povinností si žádá bezmála neustálou přítomnost, jakákoliv delší cesta s sebou nese nebezpečí, že se octnete v nesouladu s tou či onou institucí, věděl jsem, že budu potřebovat několik dní, abych vše uvedl do pořádku.
–
„Jestliže islám pohrdá křesťanstvím,“ parafrázoval autora Antikrista, „má k tomu tisíc důvodů; islám předpokládá muže…“ Myšlenka Kristovy božskosti, pokračoval Rediger, je zásadní omyl, vedoucí nevyhnutelně k humanismu a k „lidským právům“. I to už řekl Nietzsche, pádnějšími slovy, a nepochybně by souhlasil také s ideou, že úkolem islámu je očistit svět tím, že ho zbaví zhoubné doktríny vtělení.
Já se také sbližoval s Nietzschem, jak jsem stárnul, což nevyhnutelně musí nastat, když se dostanete do situace, že potřebujete instalatéra. A cítil jsem větší zájem o Elóhíma, vznešeného organizátora souhvězdí, než o jeho neslaného nemastného potomka. Ježíšovým problémem bylo, že příliš miloval lidi; nechat se kvůli nim ukřižovat je minimálně projevem nevkusu, jak by řekla ona stará buzna. A ani ostatní jeho činy nesvědčí o velké soudnosti, jako například odpuštění cizoložnici s argumenty typu „ať ten, kdo nezhřešil“ atd. Vyřešit by se to přitom dalo snadno, stačilo zavolat sedmileté dítě – malej fakan by ten první kámen hodil.
(mk)
