LITERÁRNÍ BAŠTA

Ačkoli Kossakowska v úvodu k Poutům předesílá, že povídky nic zásadního nespojuje a že příběhy v nich zachycené jsou tak rozmanité, jak jen mohou být, já se samozřejmě přidržel autoritativní teze, že názor autora a jeho postoj k vlastnímu textu jsou při interpretaci irelevantní, a společné znaky se navzdory autorčinu ujištění pokusil vysledovat.

Po formální stránce předchází každému příběhu vždy pasáž, která vysvětluje původ a okolnosti jeho vzniku – někdy pobaví, jindy napovídá, jak povídku číst, což ale není v žádném případě závazné. Je pravda, že žánrové určení hororových povídek není naplněno vždy, často je to jen melancholie či tísnivý pocit, co čtenář zakouší. Nelze ani pokaždé hovořit o povídkách, protože převažují spíše novely, v nichž se autorka cítí očividně lépe: jsou lépe rozehrané, procítěnější, snad i řemeslně zručnější. Nad úvodními čtyřmi povídkovými texty jsem spíš jen zadumaně kýval, počínaje první novelou Zrcadlo jsem se už královsky bavil. Dojem pravé sicilské gangsterky ve stylu Puzova Kmotra je nenásilně proměněn v krapet krvavější Young Adult fantasy o Zrcadlovém lidu, žijícím na „skutečné straně“, na níž je vše jasnější, sytější; co vidíme jen koutkem oka, se vyjevuje, a kde je za a před zrcadlem, už není tak docela jasné. I tajemný Kruh nejmocnějších čarodějů se blíží replikám typu „Jednoho dne, a ten den třeba ani nikdy nenastane, vás vyzvu, abyste mi na oplátku prokázal službu vy“, známým ze ságy o rodu Corleonů.

Počínaje Zrcadlem se také razantně zrychluje tempo vyprávění, autorka víc popouští uzdu své fantazii. Nejen svět za zrcadlem, ale i pitoreskní potvůrky geniálního sochaře v Poutech krve, země Pána trav v soft sci-fi novele Smutek nebo domorodý tichomořský ostrov v Šarlatové vlně jí ožívají pod rukama. Tvorové, s nimiž se setkáváme, jsou mnohdy děsiví, jindy nesnesitelně odpudiví (jedna z novel byla původně zamýšlena jako součást sbírky inspirované odkazem H. P. Lovecrafta).

Povídky jsou často prostoupeny náboženskými motivy, na které zřejmě polské publikum slyší daleko víc než to české – církev mamonu v povídce Schizma, prokletí božího posla v Hekatombě nebo boží odpuštění v povídce Diorama. Děje, ačkoli zasazené do historie, snu nebo fikčního světa fantasy či sci-fi, reflektují problémy a témata současnosti – vysoká rozvodovost rodin, neschopnost vydržet s druhým člověkem, dělit se o péči o dítě, úzkost ze světové války, temná stránka, která se v člověku probouzí, když začne vraždit („zabil jednou, zabije zas“), chlad, vypočítavost a arogance moderních emancipovaných žen (která zaznívá o to upřímněji od ženy).

Autorka s oblibou vyjadřuje myšlenky svých postav vnitřním monologem, načež v přímé řeči tutéž myšlenku popřou. Toto – spíše nevědomé – pokrytectví je pro mnohé z nich skutečně příznačné.

Leitmotivem, který všechny makabrózní texty spojuje, je samozřejmě krev. Je to kletba kolující v žilách „mafiána“ Corneta Cruxe. Je to příchuť na rtech poručíka Talbota, jehož loď se právě potápí, zatímco on, těžce raněný, plave z posledních sil do bezpečí a později nabízí personifikované džungli krvavé oběti japonských vojáků. A konečně je to i červená stružka stékající do stříbrné vany z popraviště po nepřiznaném krvesmilstvu. Krev, která očišťuje, zavazuje i pálí.