LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Koření života

Před rokem

Ben Aaronovitch: Měsíc nad Soho, 2016.
 

K nemalému roztrpčení vládnoucí třídy, která má ráda, když jsou její města čistá, spořádaná a s kvalitními palebnými liniemi, Londýn nikdy nereagoval dobře na grandiózní urbanistické projekty, a to ani poté, co roku 1666 vyhořel do základů. Jistě, lidé to nepřestávají zkoušet a v osmdesátých letech devatenáctého století nechal metropolitní stavební úřad vybudovat Charing Cross Road a Shaftesbury Avenue, aby se zlepšilo propojení severu s jihem a východu se západem. Skutečnost, že se při tom zlikvidovaly neblaze proslulé slumy v oblasti Newport Market, a tím snížil počet nevzhledných chudých lidí, jež mohl člověk zahlédnout při procházkách městem, byla zcela jistě pouze šťastná náhoda. V místě křížení Charing Cross Road a Shaftesbury Avenue vznikl Cambridge Circus, na jehož západní straně nyní stojí Palace Theatre ve vší své pozdně viktoriánské perníkové nádheře. Vedle divadla byla ve stejném stylu vystavěna hospoda U Jiřího a draka, která nicméně v současnosti nesla jméno Koření života, a sama o sobě tvrdila, že je nejlepším londýnským jazzovým lokálem.

V dobách, kdy na jazzové scéně ještě působil i můj otec, v Koření života jazz příliš nefrčel. Podle něj to bylo místo navštěvované výhradně chlapíky v rolácích a s bradkami, kteří četli poezii a poslouchali folk. V šedesátých letech tam několikrát hrál Bob Dylan a také Mick Jagger. Tohle ale nic neříkalo tátovi, který tvrdil, že rock’n’roll je fajn pro lidi, kteří potřebují vést za ruku při sledování rytmu.

Až do onoho dne jsem uvnitř Koření života vlastně ještě nebyl. Než jsem se stal policistou, nepatřilo k podnikům, kam bych chodil pít, a poté, co jsem se jím stal, nepatřilo k podnikům, kam bych chodil někoho zatýkat.

Návštěvu jsem si načasoval tak, abych se vyhnul polednímu shonu, což znamenalo, že se kolem Cambridge Circus motali hlavně turisté. V podniku panoval příjemný chládek, bylo tam přítmí a prázdno, jen ve vzduchu se vznášel závan čisticích prostředků, který soupeřil s letitým odérem rozlitého piva. Chtěl jsem nasát atmosféru místa a došel jsem k závěru, že nejpřirozenější způsob, jakým se to dá učinit, bude dát si pivo u baru, ale poněvadž jsem byl ve službě, spokojil jsem se jen s půlpintou. Na rozdíl od spousty londýnských hospod si interiér Koření života dokázal uchovat rázovitou kombinaci mosazi a leštěného dřeva, aniž by sklouzl do kýče. Stál jsem u baru, brousil si zuby na své malé pivo, a když jsem se poprvé napil, ucítil jsem závan koňského potu a tabáku a uslyšel kladiva bušící do kovadliny, křik a smích, vzdálené ženské ječení – poměrně běžný standard pro lokál ve středu Londýna.

(rh)