Konec rudého člověka
Před 9 lety
Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky, 2015.
Zlo hypnotizuje… Existují stovky knih o Hitlerovi a Stalinovi. Jací byli v dětství, v rodině, jaké ženy měli rádi… jaké víno a cigarety… Tamerlán, Čingischán, co jsou zač? Kdo jsou? A miliony jejich kopií, mrňavých kopií… takoví taky dělali hrozné věci, a o rozum přitom přicházeli ojediněle. A všichni ostatní žili normálně: líbali se se ženami a hráli šachy… kupovali svým dětem hračky… Každý si myslel: to já ne. To jsem nebyl já, kdo věšel na skřipec a otloukal lidem hlavu o zeď, to jsem nebyl já, kdo ořezanou tužkou propichoval ženské bradavky. To ne já, ale systém. I sám Stalin… dokonce i on tvrdil: o tom nerozhoduju já, ale strana… Učil svého syna: myslíš si, že já jsem Stalin. Kdepak! Stalin, to je on! A ukazoval na svůj portrét na zdi. Ne na sebe, ale svůj portrét! Stroj smrti. Stroj fungoval bez přestání, desítky let… Logika to byla geniální: každá oběť má kata, a na konci se ten kat taky stává obětí. Jako by to ani nevymyslel člověk… Tak dokonalé to bývá jenom v přírodě. Setrvačník se točí, a všichni jsou bez viny. Ne! Všichni chtějí, aby je ostatní litovali. Všichni jsou oběti. Všichni jsou na konci řetězu! Vidíte! Tehdy jsem byl ještě mladý a vyděsil jsem se, ztratil řeč, dneska bych se vyptával víc… Potřebuju to vědět… Proč? Bojím se… Po tom všem, co o lidech vím, se bojím sám sebe. Bojím se. Jsem normální člověk… slabý… Jsem černý i bílý, i žlutý… všelijaký… V sovětské škole nás učili, že člověk je dobrý sám o sobě, že je krásný, a moje matka dodnes věří tomu, že člověk začíná být hrozný jen v hrozných podmínkách. A že člověk je ve své podstatě dobrý! Ale to… tak není… tak to není! Celý život se potácíme mezi dobrem a zlem. Buď ostrou tužkou do bradavek, nebo ti… Vyber si! Tak si vyber! Od té doby už uběhlo tolik let a já nemůžu zapomenout… Jak vykřikoval: „Koukám na televizi a poslouchám rádio. Zase tu máme bohatý a chudý. Jedni žerou kaviár, kupujou si ostrovy a letadla, a jiný nemaj na bochník chleba. Ale tohle nebude mít dlouhýho trvání! Stalina ještě prohlásí za velikýho… Sekera odpočívá… Sekera hospodáře přežije… Ještě vzpomeneš na moje slova… Zeptal ses mě… (já se totiž ptal) jestli člověk umírá rychle, kdy už má dost? Řeknu ti to takhle: nohou židle do řiti nebo šídlem do pytlíku, a co zbylo z člověka? Haha… co zbylo, člověk už není… Haha… jenom ubohá troska! Haha…“
(Při loučení.) Tak jsme probrali celou historii. Tisíce odhalení, tuny pravdy. Minulost je podle některých bedna masa a sud krve, pro druhé zase veliká epocha. Každý den válčíme v kuchyních. Ale brzy dorostou mladí, vlčata, jak jim říkal Stalin… Brzy dorostou…
Ještě jednou se loučí, ale najednou se znovu dává do řeči.
Nedávno jsem na internetu viděl amatérské fotografie… Obvyklé válečné fotografie, neuhádnete, kdo na nich byl. Velení SS v Osvětimi… Důstojníci a řadoví vojáci. Hodně dívek. Fotografovali se na večírcích a na procházkách. Byli mladí a veselí. (Pauza.) A fotografie našich čekistů v muzeích? Někdy si je pozorně prohlédněte: vypadají krásní, ty oduševnělé tváře… Dlouho nás učili, že to jsou svatí…
Chtěl bych z téhle země odjet… nebo aspoň aby odsud vypadly moje děti. Odjedeme. Sekera hospodáře přežije. Zapamatoval jsem si to…
(bč)
