LITERÁRNÍ BAŠTA

Už od první kapitoly objevujeme společně s protagonistou jeho nový svět. Vypravěč ve třetí osobě nám zprostředkovává situace, kdy Péťa potkává nové spolužáky a sousedy. U sousedky, paní Přerazilové, pozná psa Samotu, který se brzy stane jeho nejlepším (a na dlouhou dobu jediným) přítelem. Ve chvílích, kdy je chlapec se Samotou nebo o něm mluví, je skutečně autentický – nadšený, impulzivní. Jeho láska k psovi je bohužel jediným citovým projevem, který lze u něj v knížce vypozorovat. Vůči všem ostatním velkým změnám ve svém životě zůstává netečný.
 

Máma mele maso

Péťa pozoruje život svých sousedů. Následuje a poslouchá svou maminku, paní Rouskovou, která je laskavá, přátelí se se sousedy, stará se o Péťu a o domácnost, zatímco tatínek je pryč. Jde o jakýsi prototyp maminky – naprosto obyčejná, nevýrazná, a tak působí jako klišé. Její řeč zní často učebnicově, strojově, a když například vede Péťu poprvé do školy, očividně funguje jako berlička k uvedení do prostoru:

„ ‚Jsme tady Péťo. Tohle je tvá škola.‘ […] Maminka měla najednou slzy v očích. ‚Tak tohle bude tvoje třída.‘ Vstoupili pootevřenými dveřmi do podivně neútulné komnaty, nazdobené a pestré. ‚A tohle je tvoje paní učitelka.‘ “

Maminka se nevyhne ani užívání různých přísloví. V jednom z dialogů se sousedkou se jich dokonce objeví tolik, až máme dojem, že spíše než paní Rouskovou posloucháme tetu Kateřinu. Dostatečně vykreslen není ani Péťův tatínek. V knize se objeví jen párkrát a do děje nezasahuje.
 

Město bez města

Skutečně výraznými a plastickými postavami jsou naopak sousedé – paní Přerazilová a pan Půlpán. Je s podivem, že se o nich dozvídáme víc než o rodičích hlavní postavy. Důvodem je jejich otevřenost vůči Péťovi, s nímž oba rádi tráví čas. Péťa je v těchto situacích stejně jako čtenář posluchačem. Sousedé se od všech postav výrazně liší především charakteristickým jazykem. Jejich promluvy vyvolávají dojem, že se spíše než ve městě nacházíme na vsi:

„ ‚Pořád někde rajzuje a já mu vyčítala, že je věčně v trapu a mně zbývá než ta samota. Jednou se zasejc někam schystával, a když se přišel rozloučit, dal mi do ruky šňůru a na konci bylo takový klátivý štěně […]. Se Samotou holt ven musím, no a to se pak taky sama jináč vyštronznu. […] Hnáty mě sice bolet nepřestaly, ale nescházím takovým fofrem jako dřívějc.‘ “

Pocit, že se nenacházíme ve městě, navozuje jak mluva starších sousedů, tak témata hovoru všech postav: nejčastěji rodina a škola. Vesnicky působí také jejich přesvědčení („nejlepší je stejně chleba s máslem“) a hodnoty, jako je udržování dobrých sousedských vztahů. Sousedé se neustále navštěvují a zvou jeden druhého na kávu, svačinu či oběd, přičemž vždy jedí tradiční pokrmy. Venkovský dojem ještě umocní návštěva „moderní“ tety a strýce (promluva tohoto páru se skládá téměř jen ze slova „super“), jejichž životní styl silně kontrastuje s prostým životem chlapce a jeho maminky. Jde také o jediný moment, kdy se v Péťově blízkosti objeví elektronika – telefon. Kdybychom si ani v této chvíli ještě nebyli jistí, že se nacházíme u chudých lidí, přiblíží nám to autorčiny ilustrace.
 

Brzy, jazyk, nazývat se, Samota

Samota není zlej je kniha určená i pro dětského čtenáře. Celý text doprovázejí ilustrace, které korespondují s textem. Autorčiny koláže, vytvořené technikou hlubotisku, mají popraskanou texturu, oblečení zobrazených figur má často pruhované či puntíkované vzory. Mimoto jsou ilustrace spíše bez detailů a zdařile dokreslují atmosféru i výběrem tmavších a tlumených barev. Názvy kapitol se pokaždé liší barvou a vždy ladí s ilustrací, která novou kapitolu uvádí, a napovídá tak, co se v ní bude dít.

Nejen ilustrace, ale také autorčin jazyk je částečně přizpůsoben dětskému čtenáři – je spíše jednoduchý, chvilkami až pohádkový s častými zdrobnělinami:

„V takovém krásném dni táhlo parky úplné procesí maminek s kočárky nebo s dětmi, co se teprve učí chodit a šněrují si to chodníčky jako malí ochmelkové. […] Péťa šel zvolna a v teplých slunečních paprscích pozoroval křehké průsvitné lístečky sotva vypučených keříků a pěnu z tisíce kvítků planých trnek vzadu u kolejí.“

Naopak realističnost textu podtrhují smyslové popisy (vůně, zvuky, odrazy ve vodě) a samo chudé prostředí.

Dětského čtenáře by ale mohl odradit řídký děj bez akce a občasná slova, kterým by nemusel rozumět (ostění, pelest, organtýnová spodnička).

Časově se orientovat v textu není nikterak složité. Autorka na začátku každé kapitoly vždy přímo zmíní, o který jde měsíc či který je svátek. A to i přesto, že vše se dá vyčíst z následujících řádků. Snad je tomu tak pro zjednodušení četby dětskému čtenáři. Autorka nás takto provází celým Péťovým rokem, který se na konci zacyklí – Péťa nastupuje do druhé třídy.

Knížce Lucie Raškovové chybí výraznější zápletka. To by ani tolik nevadilo, kdybychom postavy knihy mohli poznat více. Nejsvětlejšími chvilkami vyprávění jsou Péťovy rozmluvy se sousedkou paní Přerazilovou a jeho vztah se psem Samotou. Knize, zvlášť takto útlé, by možná prospěla ich-forma, která by přiblížila Péťovu osobnost a zvýraznila tak rozdíly mezi dětským a dospělým pohledem na svět.