LITERÁRNÍ BAŠTA

Ondřej Jireš již v předmluvě osvětluje cestu, jež vedla k výběru zvolených textů, přičemž nijak nezastírá, že volba byla do značné míry subjektivní. Klíč byl zhruba následující: od každého z autorů nejvýše jeden text, zvolit texty zejména novější, „vypsanější“ a s vybroušenějším stylem, tedy většinou fantasy publikovanou po roce 2000. Výjimku tvoří jen „Poselství pro Agla Mathona“ z roku 1988 a text „Mé rty budou toužit po krvi“ z roku 1995, který ovšem autorka pro potřeby nového vydání mírně upravila. Ze sta povídek a novel prošlo Jirešovým sítem sedmnáct kousků.

Už jsem zmínil kritérium žánrové pestrosti, při výběru ovšem hrálo roli i zaměření na širokou čtenářskou obec. Nálepky „čtenářsky přístupná“, „dobrodružná“, nadto „krvavá řež“ nebo „hra na chlapáctví“ pro některé z textů jsou mlácením prázdné slámy. Čili ano, jde o zábavnou literaturu, na nějaké jazykové či kompoziční experimenty se tady nehraje: fanoušek žánru nic takového ani neočekává. Zato si dosyta vychutná rafinované dějové zvraty, intertextuální odkazy a neliterární aluze na historické události. Tyto kvality je ovšem možné posuzovat jen v rámci jednotlivých povídek/novel. Vzhledem k rozsahu antologie se nebudu pouštět do hlubších rozborů, vždy se pokusím vypíchnout jen to zásadní – a tak jako Ondřej Jireš při výběru textů se zřejmě nevyhnu některým subjektivním postřehům.

Úvodní text „Válečná lest“ Vladimíra Šlechty je vlastně jen líčením průběhu bitvy s lehkým nastíněním historie bráněné pevnosti Rudenrog a genologie přítomných ras (zwergů, lidí, orků, elfů). Klišé v užívání angloamerických jmen je narušeno charakteristikou protagonisty, jehož jméno i příjmení se záměrně vyslovují počeštěle. Originální je zacházení s motivem cti, respektive relativizace zavedeného mravního kodexu válečníků. Snad neprozradím příliš krátkým citátem: „Čest je výmysl. Je to lest silných, kteří chtějí být ještě silnější.“

„Jed bratra mého“ od Jaroslava Mosteckého je historická fantasy z dob prvních historicky doložených Přemyslovců, která se vyznačuje dokonale zvládnutou gradací děje s dobře dávkovaným napětím. Autor načrtl zajímavý obraz vztahů knížete Václava, Ludmily a jejích vrahů a chlapce Bolka – budoucího knížete Boleslava. Novela vyniká živými popisy krajiny a vůbec celého prostoru, a přestože zážitek kazí časté problémy s interpunkcí (zcela pravidelně čárka před „a“ ve větách v poměru slučovacím – což ovšem padá na hlavu redaktora), závěrečná kletba a Boleslavův proslov notně musí roztetelit každého pravověrného znalce české historie.

Podloží „Nočních lovů“ Petry Neomillnerové lze hledat kdesi na pomezí Sapkowského Zaklínače a Whedonovy televizní Přemožitelky upírů. I když potlačím vrozenou nechuť k teenage čarodějkám, připadá mi celý konflikt na „Kaer Morhenu“ jaksi přitažený za vlasy. Příslib, že v případě sexuálního zneužívání chlapce by mohlo jít o něco zcela jiného, zůstane jen příslibem – poselstvím, že šikana je špatná a pomsta, byť slepá a přerůstající přes hlavu, dobrá a opodstatněná. Přebral vám učitel kluka a vám je třináct a nemůžete s tím nic dělat? Zařízněte kočku a pusťte na něj démona.

To čarovným světem „Záviství“ Jany Rečkové je radost se procházet. Až má člověk chuť si taky zout boty a měkce si vyšlápnout po mechové pěšince nebo si na ohýnku upéct brambory. Ostrachové a rusalky jsou ve fikčním světě stejně přirození jako autobusy, motorky na silnici nebo „upirátěné“ filmy ve vesnické hospodě. Vůně, doteky, barvy, chutě, vše napíná čtenářovy smysly k prasknutí, k tomu neobyčejná pozorovatelská subtilnost a široká slovní zásoba tvoří dohromady text, který přesahuje rámec fantasy a vybízí postavit autorku – poetikou a jazykově, nikoli tematicky – na roveň takového Raye Bradburyho.

Blízko k přírodě, ale rovněž k oné nelichotivé nálepce (vlastně proč nelichotivé?) „krvavá řež“ má i historická fantasy Miroslava Žambocha „Wulhelf, muž s cejchem“. Létající stromy, přestože mě v myšlenkách vracejí k Simmonsově hyperionské stromolodi – mytickému Yggdrasilu –, jsou i s jejich ochránci naprosto uvěřitelnou součástí vikinského světa. Sice pochybuji, že by Wulhelf znal výraz „driftovat vzduchem“, naštěstí je ale těchto historických nesrovnalostí v textu minimum. Naopak bitva s luky a meči ve stavu beztíže, s tím se člověk ani v žánrové literatuře nesetkává často. Tak dobrý vítr, dobrý lov a dobrou smrt!

„Mé rty budou toužit po krvi“ Vilmy Kadlečkové je novela pojatá s žánrovou originalitou, jde totiž o deníkové záznamy upíra. Tato stylizace přináší neustálý pocit absurdity z plynutí času – deník pojímající období několika měsíců, ovšem psaný bytostí starou tisíce let. Ve vedlejší linii vyprávění autorka rozvíjí ještě variaci na pohádku o Popelce, čímž posiluje celkovou grimmovskou atmosféru novely. Textu bych vytkl, zato důrazně, snad jen používání majuskulí pro zdůraznění „důležitých“ slov: Les, Otázka, Zrcadlo, Poslání, Nápoj, atd., a nadužívání kurzivy: objevuje se nejen pro odlišení vnitřních monologů, ale i jako signál ironie či prostě jen něčeho významného. Zbytečnost, nástroj, jak si usnadnit cestu – zmatek by v tom měly i malé děti při četbě klasické Popelky.

„Eskorta“ Jiřího Pavlovského byla pro mě největším zážitkem. Fantasy reinterpretace Číhošťského zázraku (kdo neví, ať si vyhledá) se skutečným andělem (socialistou), skutečným ďáblem (nikoli antagonistou) a skutečným kariéristickým estébákem (protagonistou!) je neskutečnou laskominou. Jazykově precizní – od slangu estébáků v dialozích až po mluvu andělskou –, historicky přesné – značky automobilů, rozdílné praktiky komunistického režimu v 50. a 80. letech – a místy i velice vtipné. Napětí a komika pramení i z glosování osudů reálných prominentů režimu (Gottwald, Gott, Štrougal, Vondráčková aj.) 20. století. Obrovský nadhled a zároveň vhled do historických souvislostí československé komunistické totality, právě tím se může „Eskorta“pyšnit.

„Klubko zmijí“ Ivany Kuglerové je historická fantasy, která si hravě vystačí bez významných historických osobností nebo událostí. Podobně jako v případě Rečkové padá důraz více na expresi, pocit z příběhu, než na samotný děj. Detektivní pátrání zkušeného inkvizitora okolo nevýznamného opatství lecčíms připomene Ecovo Jméno růže, fantastické prvky a snad i jazykový záběr jdou ale dál. Ze všech textů je jazyk „Klubka zmijí“ prokazatelně nejinvenčnější. Historismy, časté inverze, latinské citáty, germanismy, detailně nastudovaná fyziognomie koní – to vše posiluje iluzi historické skutečnosti, paradoxně ovšem také činí text méně vstřícný k naivnímu čtenáři (abychom se ještě jednou vrátili k Ecovi, tentokrát k jeho typologii čtenářů).

„Obojek“ Jany Jůzlové… Že by další tak trochu jiná fantasy? Přestože ústředními postavami jsou čarodějové, fantastika, zdálo by se, přímo ukázková, téma nelze hledat ve střetu meče a magie. Daleko spíše do povídky proniká (v obměněné podobě) etnická zkušenost (typická pro postmoderní literaturu) a téma otroctví a otrokářství. Etnikum je třeba v tomto kontextu chápat šířeji, neboť ti, již jsou ocejchováni titulními obojky a postaveni mimo zákon, jsou právě čarodějové. Xenofobie, téma lidské identity a jejího hledání, negativní konotace tolik vyzdvihovaného výrazu civilizace – to jsou otázky, jimiž je čtenář napadán intenzivněji než rojem fireballů.

Krátká novelka Pavla Renčína „Tanči mezi vločkami“ působí jako snový přízrak jen do chvíle, než pochopíme zápletku. Z lyrické povídky se pak v podstatě stává více na ději stavěná novela – originální výrazové prostředky jsou rychlým dějovým spádem zatlačeny do pozadí. Na to, aby na sebe kouzelný poetický jazyk společně s elfím tancem přitáhl pozornost, je na příliš malém prostoru napěchováno příliš mnoho děje – přitom ambivalence záchrany nočních víl a hrozba ošpendlíkovaných nekromotýlů svádí až dekadentním půvabem.

„Malucha“ Adama Andrese alias Veroniky Válkové má blízko ke staroslovanským pověstem. Tam, kde pověst či pohádka obvykle končí pohlazením a ponaučením, jde ovšem „Malucha“ proti čtenářským očekáváním. Rusalky a zaříkávačky jsou zde podřízeny lidskému životnímu cyklu spjatému s přírodou – divokou a nepodmaněnou, jakož i ujařmenou a s rozmyslem využívanou – stejně jako zákonům rodiny – topos rodu hraje v novele od počátku zásadní roli. Obdobně motiv zla: to, co bylo v úvodu dějově i symbolicky rozděleno na černé a bílé, v závěru splývá; dobro od zla oddělit nelze.

V hlavní hrdince „Těžkého života sférozpytce“ Martina D. Antonína jsem už od počátku viděl Sapkowského Yennefer. A odkazy na sebe nenechaly dlouho čekat – po Pratchettově Cohenovi přichází Kounan, další parodie na světoznámého barbara, přímo z alžbětinské Anglie se k nám promítnou tragické osudy Montáků a Kápulů a celé je to ohraničené magenergií a uměním theurgů Dračího doupěte. No a démon brutální lyriky zkrátka nemá chybu – všem básníkům vřele doporučuji nahlédnutí do této astrální sféry.

„Nefritová necuke“ (autor a redakce bohužel nevzali na vědomí, že onen necuke je nesklonné slovo rodu mužského) Leonarda Medka explicitně v textu odhaluje svou inspiraci šestákovými romány o Fantomasovi Marcela Allaina a Pierra Souvestreho. Atmosféra tajemných pařížských uliček, po nichž se plazí chomáče mlhy, čiší snad z každé stránky. Stále se však pohybujeme v oblasti české tvorby, a tak Medek na místo rozkřičeného novináře Fandora postavil vedle detektiva Dejardina mnohem sympatičtějšího českého zlodějíčka Frantu Frantu. Žánrově jde o místy brutální kriminální horor, který čerpá z gotického románu, ale nezříká se technických vymožeností začátku 20. století – tak jako samotný Fantomas.

Ještě blíže než zmíněná „Malucha“ má k pohádce „Trůn z říční mlhy“ Františky Vrbenské. Křivda, kterou je třeba napravit, motiv cesty, tři zvířata, která přispěchají na pomoc, a jejich vlastnosti, které v příhodné chvíli pomohou hrdince k úspěšnému splnění úkolu. Ale můžeme jít ještě dál – až k žánrovému podloží mýtu. Hra Pána nebes a Paní sucha, prapůvodní kulty a jejich přírodní božstva, šamanství a animismus, to vše zakládá kosmogonický mýtus. Návštěvou šamanky v nebeské říši je ovšem také částečně zpochybněna víra v celistvost a neměnnost nadčasového řádu.

V „Idolu“ Štěpána Kopřivy sledujeme nelehkou cestu chlapce Hovnaře, syna šenkýřky od Tuplovanýho pazdráta. Ne, nejde o veselý příběh. Děj nás zavádí do kulis Nápravného azylu řádu Milosrdné kápě, kde jsou vychovateli bezpohlavní maškary v kožených kápích. Pasťák, šikana, znásilňování, vidíme jen střípky venkovního světa se zotročenými liliputy a jejich vězniteli Masodrty. Podobně jako v Jůzlové „Obojku“ můžeme i v Kopřivově povídce odhalit snahu artikulovat formou příběhu závažnější otázky týkající se lidské morálky. Tyto ambice však bohužel kolabují na formálních nedotaženostech, zejména v tematické rovině: je zde celá řada načrtnutých nevyužitých motivů – význam vnitřního Hovnařova hlasu, tajemný Idol a role Masodrtů i původ Kápí v této zvláštní dystopické společnosti. Přesto zaujme příjemně mrazivý závěr.

Juraj Červenák pro mě reprezentuje tu nejčistší historickou fantasy a novela „Kámen a krev“ není výjimkou. Jazyk sice trochu vázne v dialozích, ale zato autor odvedl skvělou práci při studiu historických reálií a lexika. Přestože se na scéně jednou dvakrát zjeví i konstantinopolský císař, ani tentokrát nejde o historickou fantasy opředenou kolem důležité historické události či osobnosti. Daleko více se do ní promítá politické pletichaření a mocenské soupeření, každodenní život císařské gardy a záznam četných soubojů, jak hlavní hrdinové sledují sérii intrik a mrtvol, již za sebou zanechal vrah.

Pro text „Poselství pro Agla Mathona“ Ondřeje Neffa, který se blíží spíše sci-fi, je příznačný popis totalitního aparátu v podivné postapokalyptické společnosti, jež je svými znalostmi z velké části na úrovni evropského středověku. 20. století je naopak nazýváno dobou temna, veškeré artefakty pocházející z této doby jsou ničeny a lidé za jejich držení perzekvováni. Co ale spolu s atomovými hřiby nevymizelo, je slídění, bomzáctví a instituciona­lizované tmářství. Neff ovšem nezůstává jen u kritiky totality, když všechno staví na hlavu a pokládá principiální otázku: „Je ta Země opravdu kulatá?“

Přívažkem antologie jsou dva doslovy Borise Hokra, přinášející nejprve vhled do historie české fantastiky a následně krátkou rekapitulaci dosud vydaných antologií; mezi doslovy nechybí profily všech autorů textů zařazených do antologie.

Povídky, jakkoli samy o sobě zajímavé, zároveň fungují jako rozcestník – lákají k další četbě na základě osobité poetiky a subžánrové tematiky zařazených autorů. Namátkou „Těžký život sférozpytce“ nebo „Nefritová necuke“ působí jako součást většího celku povídek, širšího univerza, do něhož bych se rád vypravil a dozvěděl se, kam až to démon Tanatos a barbar Kounan mohou společně dotáhnout, nebo jestli se Frantovi Frantovi podaří zachránit zhypnotizovanou Monique. Tedy třikrát sláva naivnímu čtenářství, všechna čest antologiím.