LITERÁRNÍ BAŠTA

A já hned z kraje tleskám, neboť se Aaronovitch chvályhodně poučil ze svých chyb a napravil většinu z nich (ačkoli zase přidal nové). Ponecháme-li stranou, proč se někdo do podzemí snaží propašovat tuny kameninového nádobí, u paralely s nádobou můžeme zůstat. Zdlouhavé a všudypřítomné architektonické popisy, které navíc dříve působily tolik násilně, jsou v této knize poprvé tím, čím mají v dobré městské fantasy být – pozadím, nádobou pro cosi čarovného, co Londýn, zejména jeho podzemí, a třetí Grantův příběh skrývá. Daří se konečně i to, co je v předchozích dílech jenom naznačeno. Starodávná magie kontrastuje s novou dobou – s technikou, googlováním, popkulturními vtípky a odkazy na počítačové hry nebo filmy –, a tak vás třeba jako mne zastihne nepřipravené, když najednou místo metání ohnivých koulí začne štěkat kulomet. I ten Harry Potter je tu zmiňován čím dál častěji a explicitněji, a ačkoli to může znít hloupě, neubráníte se přinejmenším cukání koutků, když se dozvíte, že inspektor Nightingale, svého času největší britský čaroděj, nikdy neslyšel o Gandalfovi a detektivka Lesley zvrací do kanálu jako Hermiona Grangerová (viz ukázka).

Což souvisí s dalším pozitivem. Ano, všechny důležité postavy Řek Londýna jsou zpět. Nightingale se opět ujímá své role mentora, vrchní inspektor Seawoll je znovu stejně nabručený a Lesley, která po setkání s panem Punchem utrpěla málem smrtelné zranění tváře, umí dokonce čarovat. A vrací se v plné síle: „Proč máte masku?“ – „Protože mi upad obličej.“ Tečka.

Nádavkem se dozvíme více o postupech britské detektivní práce způsobem, který vyvádí z omylu diváky tisícidílných policejních „telenovel“. Což baví a účelně kontrastuje zejména s americkou policií, neboť se do vyšetřování zapojuje také agentka FBI Reynoldsová. Trochu to připomíná situaci, kdy proti sobě vyrukují Sherlock Holmes (ač to bych Petera Granta skutečně trochu přechvaloval) a agent z NCIS kriminálky Gibbs. Mimochodem to by byl panečku „crossover“. Čili, a to zůstává zřejmě mojí největší výtkou ke všem Aaronovitchovým knihám, žádné rychlé tempo vyšetřování nečekejte, příběh – až na jednu zajímavou honičku v tunelech kanalizace – zcela postrádá akci. Stopy a vodítka se objevují opravdu jen zvolna a případ nebude vyřešen za pět minut, ani díky moderní technice, ani díky rychlému střihu, ani díky geniálním nápadům a příhodným náhodám. Agentka Reynoldsová tu však hraje i jinou roli. Zatímco v Měsíci nad Soho neměl Peter žádný relevantní cíl pro své ironické poznámky a úvahy, nyní má konečně do koho rýpat, do někoho, kdo si to z pohledu čtenáře zaslouží: „Je to proto, že je oběť americký občan? Vám snad vražda občanů Spojených států amerických připadá legrační?“ Peterovu nevyslovenou odpověď si můžete doplnit sami. No a navíc se ke čtenářově radosti vrací brunátný ukřičený Seawoll s jednou planou výhružkou za druhou. Obě postavy tedy plní svou úlohu znamenitě.

Co ale už tentokrát nemohu pominout, je práce překladatele či redaktora. Kromě řady menších překlepů se objevují i ty měnící význam či nezamýšleně budící smích. Jména londýnských čtvrtí nebo míst, která mimochodem fungují také jako názvy kapitol, jsou psána střídavě českou a anglickou transkripcí. Muž bez tváře je taky jednou muž beze jména (jako by to i tak nebylo klišé). A zlatým hřebem je scéna, ve které si pracanti dávají oddych po šesti dnech vypalování prasat a nahánění cihel. Jestli je tenhle překlad v pořádku a já ten vtip nepochopil, hluboce se omlouvám.

Na světě už je i čtvrtý a pátý Grantův případ s názvy Prokleté domovy a Záludné léto, a ačkoli za sebe mohu říci, že se Aaronovitch po druhé nepovedené knize série polepšil, čtení jeho dalších titulů si hodně rozmyslím. Děj, vývoj postav, ale třeba i taková výuka kouzel se opravdu posunují šnečím tempem a kromě onoho tajemného chlapíka se skrytou tváří není zhola nic, co by příběh a jednotlivé případy vázalo dohromady. K první knize mě přitáhla zvědavost, ke druhé láska k jazzu, ke třetí nejasné lákadlo podzemních tajemství a popud ujistit se, že bude třetí díl stejně špatný jako druhý. Nebyl. Ale zároveň nepřinesl nic, co by mě navnadilo číst dál. Tak snad někdy na viděnou, Petere Grante.