LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Když musí čaroděj cestovat metrem

Před 6 měsíci ·· Radek Hochmal

Literární bašta recenzuje knihu Šepot podzemí od Bena Aaronovitche
 

O moc nad povrchem Londýna mezi sebou vedou vleklé boje jeho personifikované řeky, mezi nimiž panuje od událostí první knihy série křehké příměří. Co se však odnepaměti skrývá v jeho podzemí? Vraždy a duchové mrtvých tentokrát přivedou policejního konstábla Petera Granta na stopu tajného společenství, které se snad ukrývá kdesi ve zchátralých tunelech londýnského metra, spletité síti kanalizace a mnohem hloub. Ústředním corpusem delicti je navíc podivný střep z kameninové nádoby, který nese stopy po horku, uhlu, výkalech a… magii.

A já hned z kraje tleskám, neboť se Aaronovitch chvályhodně poučil ze svých chyb a napravil většinu z nich (ačkoli zase přidal nové). Ponecháme-li stranou, proč se někdo do podzemí snaží propašovat tuny kameninového nádobí, u paralely s nádobou můžeme zůstat. Zdlouhavé a všudypřítomné architektonické popisy, které navíc dříve působily tolik násilně, jsou v této knize poprvé tím, čím mají v dobré městské fantasy být – pozadím, nádobou pro cosi čarovného, co Londýn, zejména jeho podzemí, a třetí Grantův příběh skrývá. Daří se konečně i to, co je v předchozích dílech jenom naznačeno. Starodávná magie kontrastuje s novou dobou – s technikou, googlováním, popkulturními vtípky a odkazy na počítačové hry nebo filmy –, a tak vás třeba jako mne zastihne nepřipravené, když najednou místo metání ohnivých koulí začne štěkat kulomet. I ten Harry Potter je tu zmiňován čím dál častěji a explicitněji, a ačkoli to může znít hloupě, neubráníte se přinejmenším cukání koutků, když se dozvíte, že inspektor Nightingale, svého času největší britský čaroděj, nikdy neslyšel o Gandalfovi a detektivka Lesley zvrací do kanálu jako Hermiona Grangerová (viz ukázka).

Což souvisí s dalším pozitivem. Ano, všechny důležité postavy Řek Londýna jsou zpět. Nightingale se opět ujímá své role mentora, vrchní inspektor Seawoll je znovu stejně nabručený a Lesley, která po setkání s panem Punchem utrpěla málem smrtelné zranění tváře, umí dokonce čarovat. A vrací se v plné síle: „Proč máte masku?“ – „Protože mi upad obličej.“ Tečka.

Nádavkem se dozvíme více o postupech britské detektivní práce způsobem, který vyvádí z omylu diváky tisícidílných policejních „telenovel“. Což baví a účelně kontrastuje zejména s americkou policií, neboť se do vyšetřování zapojuje také agentka FBI Reynoldsová. Trochu to připomíná situaci, kdy proti sobě vyrukují Sherlock Holmes (ač to bych Petera Granta skutečně trochu přechvaloval) a agent z NCIS kriminálky Gibbs. Mimochodem to by byl panečku „crossover“. Čili, a to zůstává zřejmě mojí největší výtkou ke všem Aaronovitchovým knihám, žádné rychlé tempo vyšetřování nečekejte, příběh – až na jednu zajímavou honičku v tunelech kanalizace – zcela postrádá akci. Stopy a vodítka se objevují opravdu jen zvolna a případ nebude vyřešen za pět minut, ani díky moderní technice, ani díky rychlému střihu, ani díky geniálním nápadům a příhodným náhodám. Agentka Reynoldsová tu však hraje i jinou roli. Zatímco v Měsíci nad Soho neměl Peter žádný relevantní cíl pro své ironické poznámky a úvahy, nyní má konečně do koho rýpat, do někoho, kdo si to z pohledu čtenáře zaslouží: „Je to proto, že je oběť americký občan? Vám snad vražda občanů Spojených států amerických připadá legrační?“ Peterovu nevyslovenou odpověď si můžete doplnit sami. No a navíc se ke čtenářově radosti vrací brunátný ukřičený Seawoll s jednou planou výhružkou za druhou. Obě postavy tedy plní svou úlohu znamenitě.

Co ale už tentokrát nemohu pominout, je práce překladatele či redaktora. Kromě řady menších překlepů se objevují i ty měnící význam či nezamýšleně budící smích. Jména londýnských čtvrtí nebo míst, která mimochodem fungují také jako názvy kapitol, jsou psána střídavě českou a anglickou transkripcí. Muž bez tváře je taky jednou muž beze jména (jako by to i tak nebylo klišé). A zlatým hřebem je scéna, ve které si pracanti dávají oddych po šesti dnech vypalování prasat a nahánění cihel. Jestli je tenhle překlad v pořádku a já ten vtip nepochopil, hluboce se omlouvám.

Na světě už je i čtvrtý a pátý Grantův případ s názvy Prokleté domovyZáludné léto, a ačkoli za sebe mohu říci, že se Aaronovitch po druhé nepovedené knize série polepšil, čtení jeho dalších titulů si hodně rozmyslím. Děj, vývoj postav, ale třeba i taková výuka kouzel se opravdu posunují šnečím tempem a kromě onoho tajemného chlapíka se skrytou tváří není zhola nic, co by příběh a jednotlivé případy vázalo dohromady. K první knize mě přitáhla zvědavost, ke druhé láska k jazzu, ke třetí nejasné lákadlo podzemních tajemství a popud ujistit se, že bude třetí díl stejně špatný jako druhý. Nebyl. Ale zároveň nepřinesl nic, co by mě navnadilo číst dál. Tak snad někdy na viděnou, Petere Grante.


 

Ben Aaronovitch

Šepot podzemí

Přeložil Milan Žáček.

Vydalo nakladatelství Argo,

Praha 2016,

275 stran.

Úryvek z knihy