Je to tu skryté…
Před 4 lety
Roman Szpuk: A zavaž si tkaničky, 2016.
Večerní vlak vzlétá nad Vimperk. Jeho svítící okna pomalu stoupají a ztrácejí se mezi stromy.
Stojím opřený o zídku a dívám se vzhůru. Dešťové kapky ve světelném proudu mířícím na zámek blikají jak jiskry spermií.
Doma na počítači leží v igelitovém pytlíku okvětní lístky růže, dar od dcerky Eriky. Donesla mi je před odjezdem do Německa, prý jestli si chceme udělat s mamkou romantický večer. Ale už je pozdě. Dnes mě Helena už pokolikáté poslala pryč a já poprvé poslechl.
Když odcházím z hospody, je už po půlnoci. Dluh někdy splatím, třeba na onom světě. Na půdě si beru spacák a usínám pod přístřeškem kousek za školním hřištěm. Je to tu skryté, jistě sem v noci nikdo nepřijde.
Prší, ale já ležím v suchu. Cítím se bezpečně a celý svět tam
venku je na dosah. Dýchám stejný vzduch s bezdomovci. Naslouchám dešti
a mírná opilost mi pomáhá nemyslet na to, co bude ráno.
Do absolutní beznaděje stoupám nočním lesem nad Kramata. Němě se prolamují červánky. Z paseky pod Kamenným vrchem je vidět daleko do údolí. Žádný ptáček už teď v září nezazpívá, ale občas zaslechnu, jak kolem mě zafrčí něčí křídla. Ohlédnu se po nich, ale nikoho nevidím.
Vpravo svítí věž na Mařském vrchu, za ním se táhne temná vlečka nad temelínskou elektrárnou. Rýsuje se obrys Boubína. Na jeho levém úpatí jak řada špičatých černých zubů povstává nad mlází vyšší smrkový les. Zlom a celý svah pak stoupá o ten stupínek výše.
Přes půlměsíc za mými zády plují průsvitné mraky a červánky rozpalují už zarudlé lístky dávno odkvetlé vrbky úzkolisté. Jako na podzim nenávratně zhasínají květy, tak i rozbřesk se počítá k tomu, co zaniká. Připomíná mi to dlouhý večer, kdy jsem sbíral odvahu pod rozsvíceným oknem Heleny a meškal jsem, meškal. Tu okno zhaslo a kdo by nyní měl odvahu zvonit, klepat na dveře? A lomoz rána vše smaže.
Nejen smrtí svět končí, ale i novým ránem.
Naslouchám chvíli dialogu červánků a lístků vrbky: za žebry purpurových altokumulů tluče krvácející slunce. Není vidět, ale červené zakroucené lístky k němu přikládají ucho a znají ten tajemný neslyšný rytmus. Všechno končí, není už kam jít dál, a přece mi něco říká, abych zkusil ještě o kousek popojít. Jenže chybí touha, chybí očekávání, chybí i slova. Vždyť slovo hyne všude tam, kde si nějaká skutečnost klade totální nárok. (Jean Améry)
(km)
