LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Jazzoví upíři, chiméry, Britové a jiná havěť

Před 6 měsíci ·· Radek Hochmal

Literární bašta recenzuje knihu Měsíc nad Soho od Bena Aaronovitche
 

Ano, jazz – podmanivá hudba, která dokáže roztančit sály plné lidí, stejně jako dohnat tytéž tanečníky k slzám a melancholii. Buďte všichni vítáni v zahradě nezemských rozkoší. Kde si znavený poutník může svléci plášť puritánské zdrženlivosti, rozšněrovat korzet maloměstské morálky a přecpat se vším, co jen život nabízí, zpívá Skřivánek Larry, jehož uťatá hlava může a nemusí být zapletena do nového případu policisty Petera Granta. Kdyby ho tak jenom někdo poslouchal. Nástroj zvolil Aaronovitch mocný, dokázal jej však použít? Podařilo se mu vtisknout své druhé detektivce něco z oné jazzové atmosféry, na niž své čtenáře láká?

Hudba, a zvláště jazzová, má-li někoho oslovit, musí vyvolávat emoce. Nemůže být programová, narýsovaná dopředu, nikdy není jen zápisem not a akordů. A bohužel, tak jako jsem už ve své recenzi na Řeky Londýna, první knihu série, odsuzoval Aaronovitchovu obsesivní snahu o zachycení detailní architektury Londýna, objevuje se stejná encyklopedičnost i ve vztahu k hudbě. Autor nás sice seznámí se spoustou hudebníků, názvů konkrétních skladeb včetně let jejich vzniku, kapel, které je v různých dekádách 20. století s různými obměnami hrály, ba i klubů a scén, kde tyto kapely působily, co je to ale platné, když z toho všeho nedýchá ani trochu života oněch zlatých časů. Kde je ten saxofonista u mola na nábřeží, který své tóny utápí ve vlnách Temže, ptám se? Kde jsou ty líně se převalující obláčky kouře, vyluzované popůlnočními hosty v prosezených sedačkách v potemnělých zákoutích zapadlých klubů a melancholická zpěvačka s rozmazanou řasenkou, co si do mikrofonu vylejvá svůj děravej život. Asi už chápete, kam tím vším mířím… Kniha sází na tunu sarkasmů a sem tam přidá i nějaké to peprnější slovo, přesto jí zoufale chybí právě emoce. Výmluvně to dokumentuje třeba závěrečné shledání dvou hlavních postav: „Jste stále naživu. To je něco úchvatného.“ – Přepadla mě příšerná představa, že mě snad obejme, ale naštěstí jsme si oba včas vzpomněli, že jsme Angličané.

Stejná vyprázdněnost se zračí i v ději a tentokrát ji nedokáže vyvážit ani Peterův – mnou dříve tolik vyvyšovaný – britský sarkasmus a všudypřítomná ironie. Většina hlavních postav z Řek je postavena mimo děj. Buď si lížou rány z předchozího setkání s temnými silami (detektivka Lesley, inspektor Nightingale – a ten by si rozhodně jako jednoznačně nejzajímavější postava více prostoru zasloužil), nebo jsou tu zkrátka už jenom do počtu (Molly i hlídací pes zaznamenávající svým čichem projevy magie, epizodní role říčních božstev). Takže to celé na svých ramenou musí utáhnout čerstvý kouzelnický učeň, konstábl Grant, kterému tu a tam asistují jednorázoví kolegové, on sám dobrou třetinu knihy stráví nevázaným sexem a mimochodem stihne i nějaké to vyšetřování a studium magie. Podivné je, že mi až po nějakých šedesáti stranách došlo, že je Grant vlastně černoch. Z prvního románu jsem to patrně zapomněl a nepřipadalo mi to důležité až do chvíle, kdy jsem si uvědomil, jak protagonista ani v jediném případě neopomene zdůraznit, že se právě setkal s bělochy nebo běloškami. Když jde například o identifikaci mrtvoly na patologii, je to samozřejmě v pořádku, ale jakmile se před prchajícím pachatelem rozuteče skupina bělošek, za barem obsluhuje běloch a sám Peter jde na rande, považte, s běloškou, už tady něco zavání rasismem.

Tak jako v případě prvního dílu sledujeme i zde dva případy, které čpí magií a nadpřirozenem a mohou se v příhodné době příhodně protnout. Ovšem co si budeme povídat, vrah, který si za své oběti vybírá výhradně zručné jazzmany, a mrtvoly nalezené bez přirození v druhém případě nabízejí málo příležitostí k naplnění tvrzení ze zadní strany přebalu, že jde o ještě zábavnější knihu, než byla ta předchozí. Co se týká již několikrát zmiňovaných vyčerpávajících popisů architektury Londýna, pokud vůbec mohou být vtipné, bude humor z nich vzešlý natolik úzkoprofilový, že nemá šanci téměř nikoho oslovit. V českých končinách se o to se svými Šumnými městy mnohem citlivěji a civilněji pokusil David Vávra, kterému naštěstí došlo, že třeskutý vtip a sarkasmus bude lépe zanechat v České sodě.

Peter Grant je sympatická postava, ale příliš odtažitý způsob vyprávění se spoustou výkladových odboček a nezáživných popisů, malé využití fantasy prvků (například oproti Harrymu Potterovi, ke kterému bývá zbytečně přirovnáván) a v tomto případě i málo invenční detektivní zápletka jeho příběhům nenabízejí potřebný náboj. Na Měsíc nad Soho jsem se po úvodním rozjezdu opravdu těšil, snad tedy nebudu zklamán, když má očekávání třetího dílu s názvem Šepot podzemí, který taktéž nedávno vyšel v nakladatelství Argo, nebudou moc vysoká. Jinak bohužel půjde, alespoň z mé strany jako čtenáře, o díl poslední.


 

Ben Aaronovitch

Měsíc nad Soho

Přeložil Milan Žáček.

Vydalo nakladatelství Argo,

Praha 2016,

263 stran.

Úryvek z knihy