LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

Jaromile, proboha, co je slečně?

Před rokem

Milan Kundera: Život je jinde, 2016.
 

Zachvátila ji vlna nepříčetného vzteku, o to zběsilejšího, že si hned uvědomila jeho bezmocnost, neboť nemohla ani dupat, ani křičet, ani rozbíjet nábytek, ani za nimi vejít a bít je, nemohla dělat vůbec nic, jen tu nehnutě stát a slyšet je.

A v tu chvíli se trocha bdělého rozumu, která v ní zbyla, spojila s tou slepou vlnou vzteku v náhlou a zběsilou inspiraci: Když zrzka z vedlejšího pokoje opět zaúpěla, maminka zvolala hlasem plným úzkostných obav:

„Jaromile, proboha, co je slečně?“

Vzdechy ve vedlejší místnosti okamžitě ustaly a maminka se rozběhla k lékárničce; vzala z ní lahvičku a běžela zase ke dveřím Jaromilova pokoje; vzala za kliku; dveře byly zamčeny. „Proboha neděste mne, co se stalo? Stalo se něco slečně?“

Jaromil držel v náručí zrzčino tělo, které se třáslo úzkostí, a řekl: „Ne, nic…“

„Slečna dostala záchvat?“

„Ano…“ odpovídal.

„Otevři, mám pro ni kapky,“ říkala maminka a znovu chytila za kliku zamčených dveří.

„Počkej,“ řekl syn a vstával rychle od dívky.

„Taková bolest,“ říkala maminka, „to je hrozné!“

„Hned to bude,“ řekl Jaromil a ve spěchu na sebe hodil kalhoty a košili; na dívku hodil deku.

„To je žaludek, že?“ ptala se maminka přes dveře.

„Ano,“ řekl Jaromil a pootevřel dveře, aby od maminky vzal lahvičku kapek.

„Snad mne pustíš dovnitř,“ řekla maminka. Jakási zběsilost ji hnala dál a dál; nenechala se odbýt a vešla do místnosti; první, co viděla, byla podprsenka hozená na židli a ostatní dívčí prádlo; pak uviděla dívku; krčila se pod dekou a byla opravdu bledá, jako by měla záchvat.

Teď už nemohla couvnout; sedla si k ní: „Co se vám to stalo? Přijdu domů a slyším takové úpění, chudinko malá…“ kapala jí dvacet kapek na kostku cukru: „Ale to já znám, tyhle žaludeční křeče, tohle si vezměte a bude vám hned lépe…“ a dávala jí pak cukr k ústům a dívka ústa poslušně otvírala vstříc cukru, jako je před chvílí otevírala vstříc Jaromilovým rtům.

(km)