Jak se mluví s vodníky
Před 9 lety
Andrej Gjurić: Kam běží modrá liška, 2015.
-- Kam běží modrá liška?
-- Na Kampu. A co nese v hubě?
-- Zelenou ratolest.
-- Tak půjdeme za Valentou, uzavírá Vaněček naše přivítání zemdleným hlasem a taky tvář má jaksi povadlou. A tak je mi jasné, že Kulda se neobjevil na Čertovce ani čtvrtý den.
Vešli jsme tedy od vody do uličky Hroznové a potom přes kampský plácek. V ulicích zůstalo ještě hodně z denního horka a vodník opatrně tlapal na teplou dlažbu.
Na náměstíčku postávali kampští sousedé, povídali si z oken nebo seděli před domky na židličkách a odpočívali v přicházejícím večeru. Od vody vlhce zavanulo a to Václav Vaněček hned docela pookřál a hrnul si to kolem domku s válečky k řece.
Valenta seděl na náplavce na kládách a díval se přes vodu.
-- Pozdravpánbu, Valento, povídá Vaněček a já jsem taky řekl pozdravpánbu, Valento. Valenta má mezi pražskými vodníky tu zvláštnost, že vůbec neužívá křestního jména. Snad ani žádné nemá, nevím, ale je starým a dávným zvykem říkat mu jenom Valento. Dokonce ani ne pane Valento, prostě Valento a dost, ale vždycky vy. To ví a zachovává každý, kdo má co dělat s pražskými vodníky. A jenom oni mu mohou tykat.
(mb)
