LITERÁRNÍ BAŠTA

DOBRÉ ČEŠTINY

I černobílý cirkus může zářit paletou barev

Před měsícem ·· Radek Hochmal

Literární bašta recenzuje knihu Noční cirkus od Erin Morgensternové
 

Dál, jen pojďte dál, lidičky. Uvidíte kouzla a divy, jaké vaše oči dosud nespatřily. Zvuky, vůně a chutě, jež jste dosud nepocítili. Zažijete věci, které jste dosud nezažili. Zapomeňte na smutné klauny a divou zvěř – každý stan a šapitó nabídnou podívanou dosud neviděnou a je jen na vás, jestli se jich pokusíte do rána navštívit co nejvíc, nebo si zamilujete hned ten první a už z něj nebudete chtít nikdy odejít. Tak přistupte blíže a kupujte vstupenky. Neboť po slunce západu se za humny vašeho městečka otevírá Noční cirkus.

Literární dílo, které se v souvislosti s cirkusem českému čtenáři obvykle hned vybaví, je Bassův Cirkus Humberto, případně ještě Kožíkův Největší z pierotů, a obecně lze říci, že téma těžkého života kočovných umělců není čtenářské obci cizí. A protože jde o jakési naše předporozumění, s nímž do četby jdeme, je třeba uvést na pravou míru, že Noční cirkus vzbuzuje pocity a dojmy na míle vzdálené, připomíná spíš varieté. A je také dalším z řady děl postavených na konceptu „svět jako…“. Cirkus si doplňte sami.

Na počátku příběhu stojí soutěž, sázka. Dvěma kouzelníkům, kteří se vzájemně neznají, má cirkus posloužit jako kolbiště, dějiště jejich vzájemného zápolení v disciplíně, jejíž jméno ani pravidla neznají. A tak jen postupně srůstají se světem nevšedních umělců, spoluvytvářejí ho, ovládají, doplňují a vylepšují. A skrze své výtvory, jimiž zpočátku nevědomky obdarovávají toho druhého, mezi nimi zvolna klíčí vřelý cit, který přesáhne čarodějné soupeření i celý cirkus.

Sestry Burghessovy, které se s jinými podílejí na módní stránce a umělecké podobě cirkusu, si dávají záležet, aby působil na všechny smysly, a čich se prý často podceňuje. Tutéž práci si autorka dává se čtenářem. Mohlo by se zdát, že černá a bílá, jež jsou koncepčně jedinými dominantními barvami cirkusu, sevřou dění do určité kontrastnosti, ale není tomu tak. Návštěva cirkusu nabízí přehršel chutí, vůní, zvuků a pocitů a autorka nešetří obrazy, které je navozují. Přesto se přemíra tohoto snažení často ukáže jako dvousečná zbraň, kvůli níž je kouzelná a jedinečná atmosféra nezřídka převážena chaosem a obtížnější pochopitelností textu. Té nepomáhá ani odtažité a od emocí oproštěné vyprávění v prézentu ani členění textu na velmi krátké kapitoly. Cirkus tak skáče ze scény do scény, z obrazu do obrazu, z nálady do nálady stejně rychle jako nadšený divák, který neví, který stan či šapitó navštívit dřív, a tak ze zvědavosti chaoticky a iracionálně přebíhá od jednoho ke druhému. K tomu se připojují časové skoky do blízké budoucnosti, kdy se například nová postava seznámí s jednou z účinkujících v cirkuse ještě dřív, než ta se vůbec narodí.

Byť budete neustále u vytržení z toho, co se v cirkuse i mimo něj odehrává, a budete nadobro pohlceni jeho tajemstvími, neubráníte se pocitu, že tomu všemu chybí určitá pravidla. Zkrátka chybí tu principál – obrazně i doslova. Vlastně by mi ani nevadilo, že autorka odhaluje karty pomalu a některé otočí až v samém závěru, že až tehdy se dozvíme, oč v duelu jde nebo jak cirkus vlastně funguje. Ale museli bychom být výrazněji upozorněni, že je tu něco špatně. Zásadní otázky nejsou položeny s důležitostí, jakou by zasloužily, anebo si je postavy nepokládají vůbec. Teprve až po velmi dlouhé době se jaksi mezi řečí dovídáme, že například osazenstvo cirkusu nestárne, že se v cirkuse nerodí děti. Artisté a další nejeví žádné překvapení nad tím, že jsou najednou jejich čísla a vystoupení obohacena o magii. Že létají vzduchem jako ptáci. To si ničeho nevšimli? To je vážně napadlo se nad tím zamyslet až po několika letech? Na začátku všechny tyhle otázky smete ze stolu majitel cirkusu Chandresh prostým konstatováním, že nechce prozrazovat tajemství, které by všemu ubralo na kouzlu. A s tímto tvrzením bychom snad mohli i vystačit, kdyby si však otázky, které si dávno položil čtenář, nezačaly postupně klást i postavy a jednu z nich hledání odpovědí na ně nestálo život. Tehdy se totiž celé to kouzlo a mámení (možná záměrně) rozsype. Radost, hravost a počáteční ohromení jsou pryč. Černobílý závoj cirkusu jako by se tím násilným činem, který snad v kontextu příběhu není ničím jiným než nešťastnou náhodou, zbarvil do krvava. Působí stejně nepatřičně, jako byste v onom nádherném čarovném prostoru najednou spatřili klauna s rozmazanými líčidly, propadlými tvářemi, s flaškou okeny v ruce a cigárem v puse. Teprve o mnoho stran dál je tahle rána a trhlina alespoň částečně zacelena, když je smrt milované lidské bytosti přirovnána k rozbitému šálku s čajem, jehož střepy umí iluzionistka opět složit dohromady. „Proč jste ji (ho) nezastavila, než se rozbil(a)?“

Jde tedy o knihu, která je plná tajemství a podmanivé magie, dokáže rozbušit vaše srdce a nadprůměrně působit na všechny smysly. Vždyť jen v barvách se tu například přesuneme od rakouské armádní modři až k tmavě kobaltovým flétnám na šampaňské. Váš rozum ale bude namítat, že chybí jasněji vymezená pravidla cirkusu, v širším smyslu pravidla fungování fikčního světa, a že byste se mnohdy více než o módě a stylu raději dozvěděli, proč se do cirkusu ve dne nesmí. Žel, je to jedna z těch palčivých otázek, které zůstávají nezodpovězeny.

Poznámka na okraj: Postavy, které vám zaručeně přirostou k srdci, jsou dvojčata Panenka a Výlupek, zkráceně Lupek. Kdyby snad někdo váhal, jak nejlépe pojmenovat svoje děti.

Poznámka číslo dvě: Název kapitoly i její následné vyznění, které téměř jistě vycházejí z anglického „truth or dare“, bych nepřekládal kostrbatým spojením „Řekni pravdu, učiň skutek“. Jakkoli čarovně a epicky to zní, prosté „Pravdu, nebo úkol?“ či „Pravdu, nebo výzvu?“ i obyčejné „Vadí, nevadí?“ by udělalo větší službu.


 

Erin Morgensternová

Noční cirkus

Přeložil Radovan Zítko.

Vydalo nakladatelství Argo,

Praha 2020,

469 stran.

Úryvek z knihy