FAQ pro korektory
Před 9 lety ·· Radek Hochmal
Abychom ve svých teoretických znalostech české řeči nezakrněli, není od věci si kromě Pravidel českého pravopisu a Slovníku spisovné češtiny čas od času otevřít i nějakou tu méně odbornou příručku, která nás přesvědčí o tom, že čeština, to není jen soubor nudných pravidel a kostnatých pouček (a my v Dobré češtině o kostech něco víme), to je především radost z nečekaných slovních obratů a spojení, dvojsmyslů a obrazných pojmenování a také dolování pokladů z temných kaveren slovní zásoby. A tak není překvapením, že se i o češtině dá psát s nadsázkou a humorem, o čemž nás přesvědčuje kniha s podtitulem Poradna šílených korektorů.
Kniha vyšla poprvé v roce 2009, dočkala se několika dotisků, a protože každý jazyk se vyvíjí a proměňuje, netrvalo dlouho a přišlo na řadu i její nové, rozšířené vydání (2015). Autoři se od začátku netají tím, že se odborností a obsáhlostí svého pojednání nesnaží konkurovat tradičním češtinářským příručkám a kompendiím, nýbrž vybírají ty oblasti a šedé zóny, ve kterých uživatelé, a dokonce ti, kteří texty po jiných opravují – oni tajemní korektoři –, chybují. Ne snad že by byl text sestaven ze samých výjimek a zvláštností, ale autoři nás, a snad i sami sebe (nebo sebe samy?), mají přečtené. Přesto, nebo právě proto s námi uživateli či kolegy mají daleko větší trpělivost a projevují pedagogické pochopení. V textu nás často chlácholí. Například když se společně zamotáme do rozdílu mezi neurčitými zájmeny jakýkoli a kterýkoli, následuje dodatek: „Pokud jste si předchozí větu přečetli už šestkrát a pořád vám není jasné, co chytrého jsme tím chtěli sdělit, nezoufejte.“ A tak my nezoufáme a ono to pozvolna začne dávat smysl. Většinou.
Kniha je rozdělena do čtyř oddílů. První část zahrnuje všemožné pravopisné a gramatické oříšky, druhá se věnuje stylistice, třetí je zaměřená na nešvary v typografii a poslední část je jakousi směsicí všeho, co se jinam nevešlo. Sami autoři ji označují jako „degustační menu“. Přečtete si zde o novinkách, ale i historii češtiny, dozvíte se, které tituly by neměly chybět ve vaší osobní knihovničce a kam se nejlépe dívat na internetu, když nejsou žádné z nich po ruce; na (libovolný) text pohlédnete z pozice korektora a hned nato z druhé strany stolu, kde sedí zadavatel. Závěrem se zastavíte na pracáku (jó korektor, ten tvrdý chleba má), pan děkan se v dopise pustí do boje s nebezpečným mrožem a vy si mimoděk vyzkoušíte, jak psát oficiální korespondenci.
Příručka je samozřejmě nejvhodnější pro člověka, který uvažuje o korektorském řemesle nebo se jím už živí, ale může posloužit i jako bedekr pro běžné uživatele českého jazyka, kteří občas podnikají výlety do pravopisně a gramaticky záludných končin, kde jim hrozí pád. A proč jenom jim, že? Já si například bez odmlouvání zopakoval interpunkci a schéma věty, prošel se po úzké hranici mezi přívlastkem volným a těsným, několikanásobným a postupně rozvíjejícím a snad už konečně pochopil čárku oddělující samostatný větný člen ve vazbách s infinitivem. Mimoto mě zaujalo sloveso oslyšet, které, jak by se mohlo zdát, neznamená vyslyšet, nýbrž právě naopak nevyslyšet. Abyste se ve svých vědomostech utvrdili, za každou kapitolou následuje rychlý test znalostí, takže knížka získává i charakter učebnice češtiny pro pokročilé.
Stylistická kapitola vykřikuje do světa jednu důležitou pravdu: Pište tak, jak mluvíte, a nebojte se používat vedlejší věty. To samozřejmě neznamená, že bychom měli psát nespisovně. V tomhle zvolání spíš rezonuje problém spousty lidí, kteří jako by používali dva jazyky – jeden pro běžnou komunikaci, druhý pro jakousi „oficiální úroveň“ – a tím vzniká text, který je sice pravopisně správný, ale naprosto nezní česky. Řetězce podstatných jmen, nadužívání trpného rodu, slovesná substantiva – o tom všem (a jak to vyhodit z okna) se tady dočtete.
Následuje okénko pro typografii. Tady se autoři v úvodu vžili do role onoho chudáka, který právě od svého korektora obdržel opravený text. Jazykově výjimečně nadaný zadavatel, který nebude vystaven pohledu na rudé tratoliště pravopisných oprav, si pravděpodobně položí otázku, proč by měl někomu zaplatit za to, že byla tu nahrazena pomlčka jinou pomlčkou, tu se změnil sklon uvozovek a tu zmizelo pár mezer. Zde autoři příručky ze své role zase vesele vystoupí, poplácají nás korektory chápavě po rameni, všem ostatním se omluví za suchopárnost této kapitoly a závěrem přidají ještě jedno moudro: Nad vdovou se dá ještě přimhouřit oko, ale sirotky nemilosrdně odstraňujte!