LITERÁRNÍ BAŠTA

Kdysi dávno, asi tak před stoletím, se fyzik Enrico Fermi a jeho kolegové pustili o polední pauze během práce na Projektu Manhattan do debaty o životě ve vesmíru. Někteří mladší vědci prohlašovali, že mezi biliardami hvězd musí existovat bezpočet oživených světů osídlených inteligentními civilizacemi mnohem staršími než ta naše. Jak zajímavá by mohla být budoucnost, kdybychom si mohli popovídat s někým druhým!

Fermi trpělivě naslouchal a pak se zeptal: „Takže? Neměli bychom už dávno přijímat jejich poselství? Vidět jejich velká díla? Nebo zakopávat o pozůstatky po jejich minulých návštěvách? Tihle úžasní druzí… kde jsou?“

Jeho otázka dostala jméno Velké mlčení, dilema SETI nebo Fermiho paradox. A zatímco nadšenci dál propátrávají oblohu, strašidelné ticho galaxie je čím dál znepokojivější.

Astronomové dnes mají dalekohledy pro lov planet, s jejichž pomocí odhadují počet hvězd, kolem nichž krouží doprovodné světy s tekoucí vodou, a jak často tato okolnost vede ke vzniku života. Jiní přesvědčivě odhadují, jak velký zlomek těchto Světů života dává vzniknout bytostem znalým technologie. A jak velká část z těchto bytostí je schopná buďto cestovat, nebo vysílat zprávy. Většina z nich dochází k závěru – neměli bychom být sami. A přece nám vládne ticho.

Nakonec nám to začíná docházet – tohle nebyla chyba v hypotéze. Něco musí omezovat či potlačovat závěry, které z ní plynou. Nějaký „filtr“ redukuje množství inteligentních ras ve vesmíru na tak nízké číslo, že to vysvětluje naši očividnou izolaci. Naši osamělost.

Vynořilo se přes deset tuctů jednoduchých „vysvětlení Velkého mlčení“. Některá z nich tvrdí, že naše bující planeta je unikát. (A vskutku nebylo zatím nalezeno nic podobného Zemi, ačkoli život tam venku existuje.) Nebo že většina eko-světů trpí smrtelnými katastrofami – jako byla například ta, která zabila dinosaury – mnohem více než Země.

Je možné, že je lidský rozum jen výsledkem obrovského štěstí? Evoluční biolog Ernst Mayr říkal – „Nic nedemonstruje nepravděpodobnost vyšší inteligence lépe než padesát miliard pozemských druhů, které jí nedosáhly.“ Nebo jinak, Země může mít nějaký jedinečný rys, jinde vzácný, který pomohl lidem k posunu od pouhé inteligence ke geniálnímu zvládnutí technologií.

Je to skličující? Ale tohle byla ta optimistická vysvětlení! Ta pracovala s myšlenkou, že „velký filtr“ – ať už udržuje nízké počty civilizací cokoli – leží za námi. Ne před námi.

Ale co když se ukáže, že planety rodící život jsou něčím běžným a inteligentní život se vyskytuje často? Pak leží filtr před námi. Snad nějaká chyba, kterou udělají všechny rozumné rasy. Nebo některé. Minové pole potenciálních cest k selhání. Pokaždé, když na naší cestě stojíme tváří v tvář nějakému kroku vyvolávajícímu obavy, od toho, jak se vyhnout jaderné válce, až po to, jak se stát zručnými manažery celé planety, po genetické inženýrství, umělou inteligenci a tak dále, musíme se ptát: „Je tohle ono? Ten Velký kiks? Ta past ukrývající se pod Fermiho otázkou?“

Takový je kontext našeho příběhu. To je ten přízrak na naší hostině, který se ztrácí mezi přemítáním a předvídáním, zatímco my se teď pustíme do zkoumání druhého seznamu nebezpečí ohrožujících naši existenci.

Tedy těch, která vidíme.

(rh)