LITERÁRNÍ BAŠTA

„Blíží se smrt, Georgi,“ opakuje lebka znovu svou hrozbu či varování jako memento z prvního dílu. A nezůstává jen u něj. Kde jsou ty časy, kdy si George Cubbins, první z trojlístku mladistvých vyšetřovatelů paranormálních jevů, brával nádobu s mračící se lebkou do vany a těmi nejnemožnějšími metodami se ji snažil přimět k hovoru. Jak bychom mohli uhadovat už z názvu pokračování Kvílejícího schodiště, z vtipného vedlejšího motivu se zdánlivě stává ústřední. A já už podezřívám autora, že jde o jakousi strategii, neboť na nás uchystal téměř stejný podraz jako v případě prvního dílu ten se schodištěm (viz moje recenze). Nakonec totiž může našeptávat někdo docela jiný a lebka, ač do případu zapletená, v něm vůbec nemusí hrát zásadní roli.

S Georgem se vrací i charismatický a navenek vyrovnaný vůdce vyšetřovatelů Anthony Lockwood a především Lucy Carlylová, jejímaž očima se díváme a jejíž talent ke komunikaci s nadpřirozenem se přičiňuje o to, že i my netalentovaní jsme zas o kousek blíž pochopení nejrůznějších strašáků. Věčné hádky George s Lucy vystřídalo špičkování s konkurenční agenturou, které je snad ještě otravnější (a opět jde o stejně umělý konflikt) jako v prvním díle. Tady nemá cenu si nic nalhávat, duchařské části Stroudovi jdou, „vztahovky“ mě při čtení strašily víc než strašidla. Jako by si autor v příručce pro spisovatele přečetl, že bez konfliktu – libovolného, pro děj vlastně nezásadního – se bude čtenář nudit, a tak holt nezbývá než tam trochu té šikany, závisti a nezdravé soutěživosti přimíchat; ale sám z toho radost nemá. Přesuňme se tedy raději k nadpřirozenu.

Titulní lebka tentokrát už nepůsobí komicky ani trapně, jak tomu bylo v prvním dílu, kde se stihla podívat do vany, lednice i mikrovlnky, většinou se však na ni jenom na poličce pro suvenýry chytal prach nebo si s ní někdo podložil stůl. Je jízlivá, zlomyslná, manipulativní, často i velmi hrozivá a zákeřná, ve srovnání s ostatními mátohami ovšem překvapivě – jako jediná – veskrze lidská. Duchů a nejrůznějších nezemských bytostí je tu tentokrát o něco více a znatelně přibylo i akce, zdá se mi ovšem, že se kvůli tomu paradoxně tolik nedaří udržet napětí. Kniha tak víc funguje jako detektivka než jako horor (opět v intencích a věkovém rozmezí young adult literatury, Stephena Kinga ani Agathu Christie nečekejte). Závěrem v ní asi nejvíce rezonuje poselství, že – jak tomu bývá – i v té nejzlovolnější bytosti se nakonec krčí jen duše zbabělce.

Již první kniha řetězila jisté otázky, jejichž odpovědí se nejspíš budou chtít fanoušci dopátrat v této knize, a proto je nutné – bez prozrazení něčeho zásadního z děje – zmínit, co se vlastně dozvíme. Pochopíme, proč se duchové zjevují, a zjistíme původ Problému? Ne. Otevřeme dveře do zapečetěného pokoje v Lockwoodově domě? Co myslíte? A do třetice, dozvíme se více o muži, jenž nosil na krku šeptající lebku? Vlastně taky o mnoho ne. Ale ty otázky nám vytanou na mysli a – jsouce na ně neustále upomínáni – jsme jimi trýzněni po celou dobu čtení. A to je moc dobře.